Pes má svoji psychiku, a protože je to psí psychika, navrhuji jazykovou inovaci, a hovořme tedy o psichice. Ostatně soudím, že psychiku má každé zvíře, a dokonce tuším, že jsou to psychiky jedinečně více diferencované než v lidském rodu. To proto, že my držíme svoje duševní stavy na uzdě civilizace, kdežto zvířata nemají důvod, proč se kontrolovat.

Se psem žiju pod jednou střechou už skoro třicet let. Koneckonců, ten první, jmenoval se Gordon, se stal kmotrem a patronem mého webového deníku Neviditelný pes. I tato inspirace byla rázu psychického nebo, dejme tomu, psichického. Proč má NP jako logo psa s očima zakrytýma tlapkami?

K té události došlo na přelomu roku 1989 a 1990. Doba to byla bouřlivá, přelomová. Copak zvíře o ní vědělo? Ale ano, zvíře vycítilo, že se bortí pořádky, a tak se stalo, že jsem přišel domů a Gordon se válel v posteli. Když mě spatřil, zakryl si oči tlapami a dělal neviditelného. Tak se zrodil Neviditelný pes.

Pes v posteli, ano, to je nežádoucí jev. Zato pes doma, tedy v bytě, to je pro mě cosi navýsost žádoucího. Beru jeho přítomnost v příbytku s úctou a povděkem. Vždyť z celé živočišné říše jenom pes a s výhradami kočka a možná kůň je ochoten se s člověkem sžít.

Vnímám ho jako vyslance světa, ze kterého moji (a vaši) předkové emigrovali, ze kterého se vyčlenili a odcizili. Ten svět to trestá odtažitostí, nedůvěrou.

Čítám, že se v laboratořích – snad někde v Japonsku – pracuje na obnově mamuta jako živočišného druhu. Jde o jakési genové inženýrství, klonování, a bude z toho jistě mnoho povyku, pokud se to podaří. Věřím, že pokusy úspěšné budou. Ale čekám na ještě jeden experiment, ještě na jinou biotechnologii.

Pes je, řekli jsme, výjimečný. Jistě to má nějaký důvod. V jeho mysli (už nebudu korektornu trápit psichikou) se cosi jaksi pohnulo a změnilo a stal se z něho společník člověka.

Co kdyby se podařilo toto neznámé cosi implementovat do mysli jiných zvířat? V jistém smyslu je to hrůzná představa: zvířatům naroubovat do hlavy lásku k člověku. Ale z druhé strany nahlíženo, třeba by to paradoxně vedlo k polidštění člověka.

Kdyby nám ráno kosáci zobali z talíře a veverky běhaly po věšáku a pak by nakoukla pootevřenými dveřmi srnka, jako by se ptala, jestli může zaskočit na kus řeči, nebylo by to nepřehlédnutelné připomenutí, že patříme do širokého společenství Matky Země a že jsme tu jen dočasní hosté, stejně jako ty veverky a srnky, a že je tudíž třeba se podle toho chovat?

No ano, nemusím dlouho přemýšlet, abych nerozpoznal osten nebo čertovo kopýtko.

Opravdu není nutné dělat bioexperimenty a natahovat zvířecí psychiku na Prokrustovo lože, abychom sami sebe polidštili. Dokonce věřím, že se to daří, že sic velmi pozvolna, ale pozorovatelně se přibližujeme k vědomí sounáležitosti s přírodou.

Budu o tom večer vyprávět naší fence Norisce. Sám sobě to budu vyprávět, protože jí je ta sounáležitost jasná a vysvětlování nepotřebuje. Vždyť patří do její... jak jinak, do její psichiky.

LN, 7.5.2012