19.3.2024 | Svátek má Josef


FEJETON: Desiluze

14.11.2019

V těchto dnech jsme svědky značného úsilí o to, kdo stane na stupni vítězů v závodech o největší zasloužilost při listopadovém převratu v roce 1989. Ta předháněná má už teď svoje komické momenty a ty se jistě budou stupňovat. Půjde o to, kdo se může k převratu přihlásit a kdo jen s výhradami. Půvabnou ukázku v tomto ohledu předvedli minulý týden na Masarykově univerzitě v Brně. Tam vypukl podiv nad tím, že profesor Václav Klaus vystoupil na konferenci věnované ekonomické transformaci postkomunistického Československa. Můžeme se těšit na další skvělé výkony v tomto oboru. Doufám, že vývoj nepůjde naznačeným směrem tak daleko, že Václav Klaus skončí jako myč oken kvůli svému nevraživému postoji vůči švédské aktivistce.

To ale není moje hlavní téma dnešní glosy. Slíbil jsem desiluzi a o závodech jsem se zmínil jen proto, že by mohla být vyhlášena i soutěž o to, kdo první prožil desiluzi z polistopadového vývoje. Troufám si tvrdit, že jsem jeden z prvních desiluzionistů, a doložím to vzpomínkou. Desiluzi jsem totiž prožil ještě dřív, než Velký Listopad nastal!

Připomněl jsem si to v sobotu večer, tedy v ty hodiny, kdy před třiceti tety padla berlínská zeď. Toho večera jsem jel se svým kolegou, s romanistou Josefem Hajným do Vídně, odkud jsme měli jet vlakem do Říma na svatořečení Anežky České. Měli jsme puštěné rádio a tam hlásili, že Zeď padla.

Tak to je konec režimu, radovali jsme se a těšili na to, jaké to v tom Římě bude. Atmosféra tam byla skutečně úžasná. Režim tehdy umožnil tisícům Čechů a Slováků se slavností zúčastnit a všichni samozřejmě věděli, že Zeď padla. Byla z toho ohromná radost, když se dalo jedno k druhému, že se v Berlíně už nebude střílet po lidech a že režim taky hodil flintu do žita a s výrazem „mně už je to všechno jedno“ pustil deset tisíc trestanců za čáru.

A už v ty dny jsem prožil tu první desiluzi. Slováci, jistěže někteří, tam už tenkrát vyrukovali s prapory Slovenského štátu a vidina rozbití Československa už vystrčila svoje růžky jako čertík. Já tehdy naivně předpokládal, že ze zkratky ČSSR vypadne to nadbytečné S. Očištěná ČSR pojede dál a bude mít ve znaku bojovně nasupeného lva s hrdým slovenským štítem na hrudi. To byla moje první desiluze.

Ta druhá byla legrační. Prožil jsem, jak už jsem se zmínil, pár opojných dnů radosti ze svobody. Následoval návrat do Vídně a pak autem do vlasti. Já úplně hloupě předpokládal, že na hranicích bude závora otevřená a že pohraničníci, pokud ještě neodešli, budou se opile pohupovat s čepicemi posunutými do týla a v ruce budou držet místo samopalu flašku šampíčka. Kdepak, závora byla stažená a v ruce samopal, jak to ma byť a jak je to spravne. Cesta ke svobodě měla být ještě dlouhá a klopotná. Inu, když se šlo čtyřicet let do sklepa, bude se minimálně stejnou dobu stoupat.

LN, 11.11.2019

Neff.cz