Každý rok, už aspoň třicet let, slavíme Den Země. Tedy sejdeme se, nás pár desítek kamarádů, známých, dětí a vnuků, na jednom kopci s malou rozhlednou, vlastně tedy jen dva metry nízkou, hoří tam oheň, pečou se buřty, hrají kytary a taky kontrabas, vynesený na zádech, prostě se tam lidé potkávají, poklábosí a zavzpomínají, co kde a s kým prožili. Takové příjemné a obyčejné setkání, vlastně i mezigenerační dialog. No, snad ten mezigenerační dialog není tak hrozný, jak to napsané vypadá.

Začali jsme tuhle akci dělat už za minulého režimu, na stejném kopci, potichu, s vírou, že se vše v lepší obrátí. Jak ta příroda a zkažený vzduch, tak ta vláda že se vrátí do rukou tvých, občane.

Slavíme Den Země už takových let, je to náš den Země, den díků, že žijeme, že je to tady na Zemi krásné, že se můžeme scházet a klábosit, sedět u ohně, zpívat, taky nadávat, a že máme konečně svobodu. Ze začátku jsme aspoň doufali, že ji budeme mít trošičku, a dnes ji máme, ale zase o ni přicházíme, ale o tom jindy.

Jak ten Den Země slavíme, nikdy, ale opravdu nikdy mě nenapadlo (a teď přecházím do singuláru, protože nejsem mluvčím ani voleným zástupcem), že bych měl být hlásnou troubou ochlazovačů, oteplovačů, hladomoristů, prostě těch ekoteroristů (a s omluvou všem spravedlivým), jak je do jednoho pytle všechny házím.

Chceme slavit svůj Den Země, snad na to máme právo, jsme přeci děti Země, prosím s malým “d“, jsme tady doma, díváme se okolo svýma očima a nepotřebujeme nápovědu, jak máme žít a co je potřeba udělat, když příroda je tak složitý systém, že ho ani hlasitý křik nedouků nedokáže poničit.

V sobotu večer jsme uhasili oheň, uklidili ten náš kopec, na zádech odnesli odpadky a všechno, co jsme si tam nahoru přinesli a co jsme tam po jiných našli. Možná jsme udělali pro životní prostředí víc, než všichni ti hlasatelé katastrof a vůbec ti, co vymýšlejí dobro z kanceláří.

Ona ta Země ve skutečnosti radit nepotřebuje, ona si stejně udělá, co bude chtít, až se pohnou singularity a nekonečno.