Záležitost je to dosti složitá a navýsost absurdní. Moje maminka koupila kdysi na samém začátku šedesátých let chalupu v Podkrkonoší. Jezdili jsme tam na prázdniny a občas na víkendy a já si Podkrkonoší a vůbec východní Čechy zamilovala. To je ale bohužel jediné, co se o celé věci dá říct pozitivního. Přišel totiž rok 1968 a maminka se rozhodla, že v okupované zemi žít nechce, sebrala se a odjela do Švýcarska. Já ne, já jsem se zatvrdila – jen ať odejdou okupanti, protože je to moje země a ne jejich. A ještě pár let jsme s dětmi jezdili na chalupu do Podkrkonoší.

Pak se do věci vložil československý stát: maminku odsoudili k roku a půl vězení, což bylo neproveditelné, protože nebyla k mání. Odsoudili ji ale také k propadnutí majetku, takže jsme o chalupu přišli, jak bylo v té době celkem běžné. Zařídili jsme se jinak, to bylo taky celkem běžné. A chalupu někdo koupil, pak prodal, koupil někdo jiný – nesledovala jsem to. Zajímalo mě, jestli mám s dětmi kam vyrazit na prázdniny, a neměla jsem žádný důvod plakat nad loňským sněhem. Byla jsem přesvědčena, že je věc vyřízená. Omyl!

Maminka před lety umřela a dlouho poté, snad před dvěma třemi lety, se ozval jakýsi pan P., který naši někdejší chalupu vlastní dnes. Byl zdvořilý, nesmělý a příjemný, ale řekl mi nepříjemnou pravdu: pitomé komunistické úřady neuměly tu nešťastnou chalupu ani pořádně ukrást. Pozemky – směšně malý kus louky – zůstal ve vlastnictví mé maminky. A nešťastný pan P. si na tom „našem“ pozemku chtěl postavit chemický záchod. A nemohl, pozemek není jeho. A protože maminka se už do Československa ani do Česka nikdy nevrátila a vyvolávat velesložité dědické řízení jsem neměla vůbec chuť, neměl pan P. od koho tu loučku koupit.

Časem se to nějak dostalo na stůl notáři, který mě ujistil, že je to formalita a že to nebude trvat dlouho. „Přijímáte dědictví?“ zeptal se mě včera. Chtěla jsem se z toho vykroutit a zeptala jsem se, co se stane, když nepřijmu. Notář se zasmušil. „Máte děti?“ A pak ponuře dodal: „A kdyby to odmítly i děti, budou asi vnuci...“ Pochopila jsem, že se z toho nevykroutíme a že mi nezbývá než kývnout. „A co z toho pro mne plyne?“ Ukázalo se, že skoro nic, jen mám zaplatit notáři za práci, kterou odvedl. „Ale třeba ten pozemek prodáte,“ vyjádřil naději. Strašně jsem se naštvala: tak komunistický stát něco zvoral, jako ostatně kdeco, a já za to mám ještě platit? Nejradši bych byla někoho praštila něčím těžkým po hlavě – jenže koho? Notář za to nemůže, ten prostě dělá svou práci, stát praštit po hlavě neumím a hledat úředníka, který mi tu šlamastyku zavařil, nemám čas ani chuť. Otráveně jsem odešla. A to jsem ještě někde slyšela, že vlastník musí své louky dvakrát do roka kosit. Ujišťuju vás, že to mě tedy ani nenapadne.

LN, 29.4.2011