21.10.2021 | Svátek má Brigita


FEJETON: Cukroví

24.12.2018

Když jsem před pár dny přišla na každotýdenní návštěvu ke kamarádce, naskytl se mi nezvyklý pohled – na stole ležely plechy s ještě neupečenými vanilkovými rohlíčky. Vlastně to byl pohled důvěrně známý, jen zasutý někde v paměti. Usadila jsem se ke stolu, kamarádka strčila jeden plech do trouby a řekla: „Mám tady v karafě rum ještě od loňska.“ Přišlo mi to trochu k smíchu, znám řadu domácností, kde by rum v té maličké krásně tvarované karafě od jedněch Vánoc do druhých nevydržel, ale pak jsem usoudila, že u nás by asi taky vydržel – mí hosté i já dáváme přednost jiným nápojům.

Vanilkové rohlíčky z trouby začaly vonět, hostitelka plech vytáhla a začala mašlovačkou rohlíčky potírat loňským rumem. Vyprávěla přitom, jak když ona sama a jiné kamarádky posílaly kamarádům do kriminálu buchty, dávaly do makových náplní rumu tolik, že buchty jen taktak držely pohromadě. Kuchyní se nesla nepopsatelná vůně. (Totiž ona asi není nepopsatelná, ale já ji nedokážu popsat, protože se dá cítit jen při téhle jediné příležitosti… tak snad vánoční.) Každý rohlíček při dotyku mašlovačky maloučko zasyčel. Uvědomila jsem si, že si nepovídáme o nešťastné české politice – do omamné vůně domova a jemného sykání rohlíčků se to nehodilo.

Přenesl mě ten tichoučký zvuk a vánoční vůně do jakýchsi platonských Vánoc, jeskyně, kterou nelze jen tak navštívit, kterou lze pouze zažít a pak si ji tiše uchovávat v paměti a případně jednou za rok zopakovat. Co dárky, ty jsou o Vánocích jen doplněk. (A taky si každý z nás asi vybaví tiché zoufalství: je tolik lidí, které bychom opravdu chtěli obdarovat, ale nevíme čím… Co tak může tahle potřebovat a chtít? A co se může tomuhle opravdu hodit? Aby pak nekoukal na dárek s rozpaky: co s tím? Vyhodit to nejde, to je, jako kdyby člověk vyhazoval i kousek dárce – ale kam ten dobře míněný nesmysl dát, aby aspoň nepřekážel?)

Byla to opravdu velice povznášející vánoční chvíle, tohle by měly děti zažívat každý rok, vydrží to déle než chvíle, kdy se rozsvítí stromeček a člověk-dítě se k němu řítí s velkými napjatými očekáváními. Poklid, společenství a ta vůně: něco, k čemu se rodina spolehlivě vrací a užívá si bez napětí a spěchu vzájemné přítomnosti.

Sama vánoční cukroví po pravdě řečeno nepeču, neumím to, a když jsem se o to pokoušela, vycházely mi z rukou patvary, které jsem se styděla hezky vyložit na talíř a kochat se jimi. A taky jsem podléhala pocitu, že je to kromě jiného předvánočního shonu další zátěž, která člověka stresuje. Ale tady, v té kuchyni, nikoho nic nestresovalo, byl to báječný ustálený rituál, čas se na chvíli zastavil, spěchat nebylo kam ani proč.

Tak tohle div ne celoživotní opomenutí musím napravit, říkala jsem si. Letos už je pochopitelně pozdě, ale napřesrok si začátkem adventu všechno připravím, pozvu rodinu, budeme si povídat a každý bude smět chvilku potírat rohlíčky rumem. Jako doma, jen u babičky.

LN, 21.12.2018








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.