Třicáté výročí sametového listopadu řádí v médiích jako uragán a nic proti tomu: události, jež začaly 17. listopadu, zásadně změnily běh našich dějin. Jen by mi bylo líto nepřipomenout, že jsme si mohli připomenouti jedno výročí starší: před 40 lety, 22. a 23. října 1979, se u Městského soudu v Praze konal proces se šesti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – Otkou Bednářovou, Václavem Bendou, Jiřím Dienstbierem, Václavem Havlem, Danou Němcovou a Petrem Uhlem.

Proces to byl otřesný, v soudní síni, ale i v soudní budově a kolem ní se děly věci, které hodně překračovaly míru dobrého vkusu a zákonnosti. Přestože hlavní líčení nebylo prohlášeno za neveřejné (to by si totiž mohl každý obžalovaný jmenovat důvěrníka, který by soud směl sledovat, třeba zástupce některé mezinárodní instituce), bylo do malé soudní síně vpuštěno jen 12 nejbližších příbuzných obžalovaných a nikdo jiný, nikdo z přátel ani představitelů zahraničních a mezinárodních institucí.

Stojí za připomenutí, že v té době trestní řád obsahoval paragraf 199, který ve 2. odstavci soudu ukládal „zajistit co nejširší účast veřejnosti na hlavním líčení“. Předseda senátu JUDr. Antonín Kašpar (v letech 1981 až 1989 ministr spravedlnosti) skákal obžalovaným do řeči, zakázal jejich příbuzným, aby si z průběhu hlavního líčení dělali poznámky, dokonce dal vyvést ze soudní síně manželku Petra Uhla Annu Šabatovou (a ta byla na skoro 40 hodin zadržena).

Ze soudních chodeb byli brzy vykázáni všichni, kdo se chtěli procesu zúčastnit nebo aspoň obžalované vidět a povzbudit, když je vodili do soudní síně anebo z ní. V okolí soudní budovy probíhaly úplné policejní manévry: jakmile se spolu zastavili dva či tři lidé, byli okamžitě legitimováni a vyzváni, aby se rozešli. Policisté také na 40 lidí zatkli, předvedli k výslechu a uvěznili v celách předběžného zadržení.

Druhý den procesu byla budova soudu obklíčena policisty a večer k dovršení všeho bylo v nejbližším okolí soudu vypnuto pouliční osvětlení. Snad ještě dodám, že soud měl původně trvat čtyři dny, ale nakonec po oba dny zasedal ještě v osm hodin večer.

Všichni obžalovaní byli pochopitelně odsouzeni, dostali od dvou do pěti let. Za co? Za to, že sledovali to, co pokládali za nezákonné, soudní a mimosoudní pronásledování jiných občanů a otevřeně na to upozorňovali československé státní orgány a dle svých možností i veřejnost. Jak mohli kvůli tomu být obviněni (a souzeni a odsouzeni) za to, že se „konspirativně organizovali“, zůstane záhadou slavné „socialistické zákonnosti“.

Zdaleka nešlo o jediný nespravedlivý proces, těch bylo mnoho, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vznikl právě proto, aby na ně upozorňoval. To, co se odehrálo před rovnými 40 lety u soudu vedle Karlova náměstí, však přece jen přesahovalo veškerou míru tehdy běžné represivní svévole.

LN, 25.10.2019