19.3.2024 | Svátek má Josef


FEJETON: Covidová hodina

28.9.2020

Řekla bych, že jsem pro kalamitní situaci, do níž nás všechny koronavirová pandemie uvrhla, v docela dobré situaci: nechodím do práce, a protože práce mám poměrně dost, stejně většinou sedím doma u počítače. Jarní karanténa mě tedy skoro neměla o co připravit. Těžce jsem ovšem nesla dobu, kdy byly zavřené hospody, protože občas mezi lidi chodit musím a chci, s počítačem si lidsky nevystačím, byť pracovně většinou ano. A že se teď ty navrácené hospody zavírají v deset, se mě vlastně osobně zas tak moc nedotýká, po desáté tam moc nesedám.

Všimla jsem si ale, že v jedné z mých štamgastských hospod už několik týdnů sedáváme většinou sami – jak dlouho může taková hospoda bez hostů vydržet? Tak si držíme palce, aby tam zas hosté našli cestu. Zavírací hodina tuhle hospodu nepostihla, zavírala v deset, co pamatuju. Musím si ovšem držet palce, aby nám nezavřelo hranice Polsko, kam se velmi brzy chystám. V Polsku ale řádí koaliční krize, tak si snad na hranice vzpomenou, až budu zase zpátky.

Nevím, zda většina lidí s napětím sleduje elektronická média, aby se dozvěděli, jak se nákaza rozrůstá a co je zas zakázané nebo povolené, ale soudím, že by rozhlas, který poslouchám, mohl ty věčně opakované a opravované epidemické novinky přece jen trochu omezit, jsou poněkud monotónní. Na vládu, která si s pandemií neví moc rady, se nijak zvlášť nezlobím: když si představím, že bych měla o všelijakých opatřeních rozhodovat sama, určitě bych taky tápala a dělala chyby.

Spíš si lámu hlavu nad tím, jestli by nám ta situace nemohla přinést i něco užitečného. Samosebou ne tu nemoc, na té nic užitečného nevidím, ale různá nucená opatření. Uvedu jeden příklad, abych vysvětlila, jak tu užitečnost myslím. Třeba distanční výuka celkem jasně ukázala, že by se škola měla zmodernizovat – ale zároveň i to, že škola není jen k tomu, aby se děti naučily to a ono, že to není jen odkladiště, kam se děti strkají, aby rodiče mohli chodit do práce. Karanténa nám připomněla, že je to také prostředek socializace, že se děti musejí učit vycházet spolu, hledat společné zájmy, skamarádit se, zajímat se o sebe navzájem. Vidět se, hrát si, být spolu, nekomunikovat jen přes média. To samozřejmě v době, kdy musely nebo budou muset být v karanténě, nejde, ale měli bychom o tom trvale vědět.

Myslíte, že to nesouvisí s těmi hospodami? Ale souvisí, každý přece nechodí do hospody proto, aby se tam jen opíjel, většinou tam lidé chodí proto, aby byli spolu, aby si povídali – o tom, co kdo dělá, co kdo čte, co viděl v kině nebo v divadle. O tom, jak hrálo „jejich“ mužstvo, co jim vyrostlo na zahrádce, co dělají děti, a taky o politice, to dá rozum. Než udeří desátá, dá se toho probrat hodně. Ale možná, říkám si, když na mne padne chmura, to všechno už vůbec nebude potřeba, lidé se ztotožní se svými chytrými telefony, kde všechno najdou, a nebudou už hospody ani potřebovat.

LN, 25.9.2020