Dnes to bude o počasí, ale taky o tématu, o kterém jsem tu psal před týdnem. Konspirační teorie! Nežijeme ničím jiným. Veřejný život se proměnil v jedno jediné spiknutí. A to počasí? Minulá tři Poslední slova jsem psal do foroty, protože jsme s mou ženou Ljubou podnikli cestu do čtyř zemí jihovýchodní Asie, navštívili jsme Thajsko, Barmu, Kambodžu a Laos. Země jsou to překvapivě rozdílné, jen jedno měly v době naší cesty společné. Bylo tam mizerné počasí. Sluníčko se ukázalo snad jen na pár hodin za ty skoro celé tři týdny. V Thajsku jsem četl v jejich anglicky psaných novinách, že za uplynulé období klesla průměrná teplota o neuvěřitelných 18 stupňů Celsia. Máte štěstí, slyšeli jsme mnohokrát, že je takový příjemný chládek, normálně tu bývá vedro. Příčina?

Znal ji kočí dvoukoláku taženého hubeným koníkem pojmenovaným Rambo. Vozil nás za cenu odpovídající naší stokoruně celé odpoledne po chrámovém městě Baganu a velmi slušnou angličtinou si s námi povídal o počasí. Taky říkal, že máme štěstí na chládek. Jinde je ale hůř, vykládal. Z Himálaje se vrátili tažní ptáci. Stane se tam něco strašného, v tom Himálaji, soudil. Ptáci vědí, ptáci jsou chytří, mnohem chytřejší než lidé. Ti si vymysleli ten atom a ten jim vybouchl. Tím to všechno je, shrnul svoji úvahu.

A byl jsem o 50 let zpátky.

I tenkrát bylo mizerné počasí. Ostatně, vždycky bylo mizerné počasí, ale tenkrát, před těmi 50 a něco lety bylo pro jeho mizérii vysvětlení. Znala ho moje maminka.

„Za to může ten posranej atom,“ říkala.

V té době Fukušima ještě nestála, snad ani nebyla nakreslená na papíře. Zato se odpalovaly atomové a pak i vodíkové bomby. První test podnikli Američané 16. července 1945 a pak to spustili naostro v Hirošimě a Nagasaki, Rusové to udělali 29. srpna 1949. Celkem bylo odpáleno na dva tisíce jaderných a termonukleárních bomb, přesně se to neví. Nejvíc se bouchalo v roce 1962, ale tak či onak, v atmosféře nebo pod peřinou se ve zkouškách pokračovalo až do roku 1992. V době, kdy příčiny počasí komentovala moje maminka, zeměkoulí každoročně otřáslo víc než padesát výbuchů ročně.

Maminky mívají pravdu a snad měly ty výbuchy opravdu nějaký vliv na počasí, jen považte, kolik materiálu vymetly do ovzduší! Samozřejmě radioaktivního. Škoda, že teď v souvislosti s tragédií Fukušimy se o jaderných testech nemluví. Jak to, že jsme je přežili, že jsme všichni nepomřeli na leukémii, jak to, že my, co jsme v té době žili, nesvětélkujeme jako Karafiátovi Broučci? Na letišti v barmském Rangúnu honili japonské turisty do testovacích komor a kroužili tam kolem nich s měřáky v ruce jako kolem nositelů morové nákazy. Před těmi 50 lety taková atomofobie nebyla, nebo přesněji byla, ale lidi se vcelku oprávněně báli, že někomu někde rupne v kouli a zmáčkne červený knoflík. Situace se změnila. Rupnutí v kouli se stalo všeobecným jevem, a rozhodli jsme se, že se atomu budeme bát, ať to stojí co to stojí. Už kvůli tomu, že zkazil počasí.

LN, 18.4.2011