Ano, má dnešní úvaha bude týkat žaloby proti Martinu Konvičkovi, předsedovi Bloku proti islámu. Když se o ní začalo mluvit v listopadu, hned mě napadlo, že pokud někomu dá Miloš Zeman milost, tak to bude Martin Konvička. Že tu půjde o proces politický, mi připadá nabíledni, právě tak jako že Konvička a jeho Blok má zadarmo celostátní reklamu, jakou by nedokázal zaplatit, ledaže by navrtal zlatou žílu.

Jeho podnik je politicky okrajový a takový zůstává i po spojení s dalším marginalistou jménem Okamura. Kriminalizace ho sune z okraje přinejmenším do středu zájmu. Pokud se proces zahájí, budeme trávit týdny a měsíce dohady, zdali výrok o mletí na masokostní moučku je příprava genocidy anebo obrazné vyjádření drtivého politického vítězství, jako když někdo řekne, že protivníka strčí do kapsy (je to příprava trestného činu vraždy rozmačkáním, protože nikdo se v integrálním stavu do kapsy nevejde), anebo že ho utře jako prach z piána (stejné vražené zámysly, jelikož před utíráním je nutno dotyčného převést do utřitelného stavu, tedy nejlíp zpopelněním, kteréžto zpopelnění předpokládá převedení ze stavu živého do stavu neživého). To bude obsaženo v tlachavých debatách, pokud k procesu dojde.

Ale co mě přimělo k psaní sloupku a k opovážlivému plurálu v titulku. K žalobě se připojili, vím ze zpráv, dva aktivisté, kteří se též cítí Konvičkovými výroky dotčeni a ohroženi. A to se mi otevřela kudla v kapse.

Zatím jsem jen četl o výstřelcích politické korektnosti, i principu mikroagrese a o právu na bezpečný prostor, že tedy že státní moc má hlídat imaginární prostor, v němž má být dnešní občan první kategorie – rovná se příslušník libovolné menšiny – mocí práva hájen proti mikroagresi, což je jakýkoli výrok, který dotyčný občan první kategorie může na sebe vztahovat coby ohrožení.

A zde parafrázuji slogan „islám nechceme“. Tenhle slogan mi přijde hloupý, protože islám je a byl a bude a houbeles mu záleží na tom, zdali ho nechceme nebo chceme. Asi bychom u nás nechtěli muslimské komunity typu no go zone, ale ty nám nehrozí, pokud naše politická reprezentace nezmění svůj dosavad realistický postoj. Co ale nechci já, a věřím nebo aspoň doufám, že bychom měli většinově nechtít, je vpád aktivistické zvůle do trestního práva. Pak bychom se nevrátili do středověku, ale do hnusného údobí novověku, kdy mohl každý hledat ochranu před mikroagresí libovolné čarodějnice a státní moc se za něho postavila a čarodějnici upálila.

Ale toto „žaluji, neboť se cítím býti ohrožen“ je otevírání dveří do světa nesvobody tak odporné, že si to ani Orwell nedovedl představit. Ten popisoval zvůli centralizovanou, tedy definovatelnou a uchopitelnou. Zvůle rozptýlená do množiny zvůlí aktivistických, to je rakovina, s jakou se nedá udělat nic jiného, než na ni chcípnout.

LN, 11.4.2016