FEJETON: Co je důležité
Tato dáma je už několik let vdovou. Strávila se svým mužem celý dlouhý kus života. Procestovali svět, pracovali společně na úžasných projektech, zanechali za sebou velké dílo.
Povídal jsem si s tou dámou a ona zavedla řeč na svého manžela.
„Byl to báječný člověk,“ vyprávěla. „A víte, čím se mi nejvíc zapsal do srdce?“
Copak asi udělal ten báječný člověk, blesklo mi hlavou. Třeba ji vytáhl z hořícího domu. Nebo kvůli ní se vzdal profesury v Oxfordu. Nebo... Nic mě nenapadlo.
„To jsme jednou jeli na chalupu slavit Vánoce a když jsme tam dojeli, ukázalo se, že jsem zapomněla doma kapra,“ vyprávěla mi stará dáma. „No a on řekl, tak já se pro tu rybu vrátím a přivezu ji. Tohle řekl! Místo, aby mi řekl, že jsem pitomá.“ Tak to je. Podstatné věci jsou velice jednoduché. Vyrvat si srdce z těla a podat ho na dlani, ano, to je pěkné. Ale neponížit, když je k tomu tak vhodná příležitost, to je nesrovnatelně cennější.
Bylo na světě mnohem víc srdcí vyrvaných z těla a na dlani nabídnutých než nevyužitých příležitostí k ponížení.
Bavili jsme se pak o zamilovanosti. Smála se. „Zamilovanost! To je přece hloupost,“ říkala ona, která byla zamilovaná do svého muže desítky let a miluje ho dodnes, třebaže není. „Jenže to se nedá vysvětlit.“ Nedá se to vysvětlit.
Říká se, že nejlepší věci na světě jsou zadarmo. Je to bezesporu pravda. A kdo tuhle jednoduchou pravdu pochopí, je už hodně blízko, aby se těch nejlepších věcí dotkl. Ne, aby si je vzal. Ty nejlepší věci se neberou. Ale dotknout se jich, to můžeme. To je pozitivní zjištění.
Jenže to, že základní pravdy se nedají vysvětlit, to je smutné zjištění. Jsou slovy nepřenosné. Toho skvělého pána taky nikdo neučil: „Až jednou přijedeš před Vánoci na chalupu a ukáže se, že tvoje žena nechala tašku s rybou doma, neříkej jí, že je pitomá! Prostě se seber a vrať se a tu pitomou zapomenutou rybu přivez. Bude si to pamatovat celý život, i po tvé smrti, jako důkaz tvé hluboké lásky.“
Kdyby tohle někdy někdo tomu pánovi řekl, asi by si poklepal na čelo. Ba ne, on ne, protože i to poklepání na čelo je ponížení.
To jsem zase jednou napsal hloupost. I o tom jsme si s tou báječnou paní povídali. Svěřil jsem se s pocitem: když mi bylo třicet, říkal jsem si, jaký jsem byl ve dvaceti pitomec. Když mi bylo čtyřicet, říkal jsem si, že jsem byl pitomec ve třiceti. A tak dál. Teď v šedesáti žasnu, jak pitomý jsem mohl být v padesáti. „To jsem zvědav, jestli si to budu říkat v sedmdesáti, jaký trouba jsem byl v šedesáti.“
„Určitě,“ ujistila mě ta báječná paní. „Já to vím. Mohu vám to potvrdit, já si to v osmdesáti říkám taky.“
Laskavost a humor, to bezpochyby patří k tomu nejlepšímu, co na světě najdeme.
Je to nesdělitelné a nepředatelné. Jo, kdyby se to mohlo prodávat v Hypernově, byly by toho plné billboardy. Škoda, že to nejde.
Škoda. I když mám drobounké podezření, že pak by to nebylo docela ono.
LN, 27.4.2009
