Není prvního dubna, je prvního listopadu, to je třeba předeslat. Zpráva o cestujícím v čase tedy není aprílový žertík. – Možná že jste to zaznamenali, nicméně stručně zopakuji. Irský filmař George Clarke objevil v jednom záběru z Chaplinova filmu Cirkus z roku 1928 ženu, která podle všeho hovoří do mobilního telefonu. Můžete se na to podívat sami na YouTube, zadáte si "Chaplins Time Traveler". Je to skutečně podivuhodné. Ta žena se skutečně chová jako telefonující člověk. Není zcela jasné, co drží u ucha, nicméně ruku u ucha má, něco v ní trčí a hlavně je vidět, že mluví, ačkoli jde sama.

Pan Clarke z toho usuzuje, že jde o cestujícího v čase. Je zajímavé, že myšlenka létajících talířů se tak úporně drží v popředí veřejného zájmu, ale jaksi nikoho nenapadlo bádat, pátrat po cestovatelích v čase. Přitom jestli se jednou v budoucnosti myšlenka H. G. Wellse uskuteční, cestovatelé v čase by měli být trvalou součástí nejen naší současnosti, ale jakékoli jiné současnosti v minulosti i budoucnosti. Je tu ovšem i jiné vysvětlení než to, že ta žena je cestovatel v čase. Proti cestovatelské teorii bychom mohli mít mnoho námitek, kromě nemožnosti cestovat v čase. Ale i kdyby, tak by museli přicestovat aspoň dva, aby mohli telefonovat, a museli by nainstalovat obrovsky složitá zařízení. No a pokud by jejich technika byla tak vyspělá, že by nepotřebovali složitá zařízení, proč by používali primitivní mobilní telefon, který se drží u ucha?

Proto je mi sympatičtější jiné vysvětlení. Jaroslav Žák píše v jednom románu ze své Bohatýrské trilogie o Josefovi s buřinkou. Šlo o fantoma, který pronikal do filmových představení, ovšem nikoli do hlediště, ale na plátno a vstupoval do děje. Konkrétně: „Odcizil kombiné Grety Garbo, když se koupala ve vaně, porazil dvojitým nelsonem Harry Piela, posypal sazemi The Broadway girls, rozprášil smetákem kozáckou jízdu, ukradl Sonnyboye z kolébky a věnoval ho příštího dne hrdince filmu Bezdětné manželství, shodil při předvádění Elektra-journalu japonského panovníka do škopku s vápnem, porazil o dvě koňské délky Chirona na koloběžce, rozházel Marconimu v pracovně knihy, polil mu výpočty inkoustem a posmíval se zuřícímu učenci a posléze se vetřel mezi družinu japonského atašé, jenž měl býti přijat Mussolinim, a zatímco Japonci očekávali příchod diktátorův, otevřel zvědavý Josef dveře označené dvěma nulami, načež synové nipponu se vrhli taktně obličejem k zemi, spatřivše velikého Duceho, jehož tvář ostatně i v této chvíli vyjadřovala vzácnou duševní vyrovnanost.“

Tolik Jaroslav Žák. Jeho Vzpoura na parníku Primátor Dittrich vyšla poprvé v roce 1930. Dva roky poté, co Charlie Chaplin natočil svůj Cirkus. Srdce záhadologovo se rozbuší, až hrozí zkáza srdeční stěny. Ani ten nezarytější koryfej oficiální vědy nepopře, že shoda je hluboce za hranicemi počtu pravděpodobnosti! Raději skončím. Není hovadiny, kterou média nejsou schopna brát vážně. Paní Stupidita je bohyně nad jiné plodná a na další její děcko nebudeme dlouho čekat.

LN, 1.11.2010