Je to pět let, co Prahu navštívil robot Asimo a v Národním muzeu v Praze položil kytici k bustě Karla Čapka. Stalo se to za bohatě zastoupené účasti novinářů a odborníků, kteří si v tichém úžasu vychutnávali historickou chvíli. Pět let uplynulo a roboty na ulicích nepotkáváme. Kdepak jsou? Jak to, že zmizeli, nebo přesněji jak to, že se neobjevili? Vždyť Asimo umí i běhat a chodit po schodech! Uplynulo pět let a věříme, že při dnešním tempu techniky je možné zítra realizovat to, co nám včera připadalo jako holá nemožnost.

Dramatické zvraty se nekonají. Roboti se ale objevují, vkrádají se k nám zadními vrátky v podobě hraček. Za cenu pouhých sedmdesáti tisíc (což samozřejmě myslím ironicky) byl u nás k dostání robotický pejsek Sony Aibo. A teď je tu Pleo, maličký dinosaurus. Dovede chodit, komunikuje s lidmi, učí se, dívá se kolem sebe, má nálady. Můžete ho propojit s počítačem a upravovat jeho duševní stav. Nemá žádné dálkové ovládání, pohybuje se naprosto sám. V jeho těle krytém měkkou plastickou hmotou je čtrnáct motorků, díky nimž chodí, hýbe hlavou a ocasem, pohybuje očima i nosem. Má v sobě infračervené, světelné a dotykové senzory. Pozná vaši přítomnost a reaguje na pohlazení. Jako třeba pes. Už nestojí sedmdesát tisíc, ale deset. Je to hodně peněz, nebo málo? A má to všechno smysl?

Uvažoval jsem o tom, když jsem před lety pozoroval Aiba na pražské Interkameře. Utekl ze stánku Sony a přišel k nám na stánek Idifu a nechtěl se hnout. Zřejmě se mu u nás líbilo. Kolegové od Sony přiběhli - a místo aby ho popadli a odvlekli (což by jistě udělali s dítětem nebo psem), snažili se ho přemluvit, aby se vrátil sám. Chápal jsem je. Brali Aibův útěk jako výzvu. Nechtěli proti němu použít hrubou sílu. To by bylo nesportovní. Kdo má vliv na živou hmotu, dovede jí poručit a umí způsobit, aby se chovala jako živá bytost, objevuje v sobě magické schopnosti, a o to jim šlo. Asi máme v sobě doktora Fausta. Nejde nám jenom o poznání. Jde nám o moc nad něčím. Ostatně i to poznání s mocí souvisí, vždyť poznání je akt násilí nad neznámem.

Robotický dinosaurus je roztomilá hříčka. Dětičky movitých rodičů se už teď mohou těšit na Vánoce. Pleo se omrzí jako každá jiná hračka. Zhruba za rok se budou první rozbití dinosauři válet u popelnic. Přijdou brzy noví umělí pejskové, dinosauři a nakonec i lidé. Ta výzva je neodolatelná, třebaže objektivně vzato nemá smysl. Ovšem jestli je na tomto procesu něco, na co jsem zvědavý nejvíc, pak je to okamžik, kdy k nim nastanou citové vazby. Kdy umělá realita bude tak reálná, že vzbudí emoce hlubšího typu, než je chvilkový zájem a pomíjivá radost. Ano, nastane čas přemýšlet o registrovaném partnerství s roboty.

Nebude to brzy. Zatím jsme u plastových psů a dinosaurů a k srdceryvnému příběhu lidského Romea a robotické Julie vede předlouhá cesta. Ale zatímco píšu tyhle řádky, automatický zametací robůtek hučí u nás doma v kuchyni a uklízí pod stolem a sbírá drobečky od snídaně, které jsem tam ráno nadrobil. Nejsem do něho zamilovaný, ale těší mě, že ty drobečky zametá místo mě. A klamal bych, kdybych předstíral, že nepřemýšlím o tom, jakpak by se asi snášel s robotickým dinosaurem Pleem a jak by se Pleo snášel s ním.

LN, 8.9.2008