Nedalo mi a podíval jsem se do svého archivu, o čem jsem tu povídal před rokem. Měl jsem tu glosu trochu mravoučnou a brojil jsem proti vejrání do mobilu a esemeskování a facebookování ve společnosti, tedy u stolu, za přítomnosti jiných osob. Užívejte si přátelství, konverzace, třeba i dotyku, to bylo v podtextu mého sdělení. Kdyby mě tak napadlo, že už za pár týdnů bude všechno jinak.

Nicméně nemíním svůj postoj revidovat. Pořád mi jde tupé vejrání a esemeskování na nervy, pokud nevejrám a neesemeskuji sám. Musím uznat, že za stávající situace… zaplaťpánbu, že ty esemesky a facebooky máme. Co by bylo, kdybychom je neměli? Zůstaly by telefony. Ale ani ty nebyly vždycky. Dovedeme si představit, jak bychom žili, kdyby nás všelijaká ta elektronická hejblata nespojovala se světem a s našimi bližními? Že bych opravdu seděl v karanténě a čekal, až mi nějaká dobrá bytost jednou za dva tři dny přisune ke dveřím pytlík s potravinami a zmizí dřív, než stačím otevřít?

Nemá smysl se v tom patlat, hejblata máme a pomáhají nám udržet si lepší náladu. A dokud ji máme, zkusme si říct, co všechno bude, až to všechno nakonec dopadne dobře – zde připomenu skvělý slogan profesora Konvalinky, že když to dobře nedopadá, znamená to, že ještě nenastal konec.

Nastoupím do metra a budu koukat po lidech, jak se kdo tváří, je to zajímavější četba než reklamní noviny rozdávané u vchodu. Vylezu ze stanice a zapadnu do obchodu, nevídáno, že je tam trochu víc lidí a u pokladny fronta. Vzpomenu si, že jsem ještě neviděl poslední film s Jamesem Bondem, a zavolám domů, že bychom mohli večer vyrazit do kina a před tím zaskočit na večeři do restaurace. Možná, že by s námi šli kamarádi, ti nového Bonda taky neviděli a navíc, zrovna se vrátili z dovolené v Estonsku, tak by mohli povykládat, jaké to tam je a třeba bychom se tam mohli vypravit sami.

To jsou přece normální věci… a dneska jsou nenormální a nedostupné a to mě mnohem víc mrzí, než něčí ťukání do mobilu, jak mě to mrzelo před rokem. Spolu s profesorem Konvalinkou a nejen s ním – jsem optimista. Nemáme to všechno, ale nohu si kvůli tomu za krk nedám, ani botky si neokoušu, jak říkal Červenáček z Rychlých šípů. Ono to zase bude, až to dopadne dobře. Pevně tomu věřím a právě tak věřím tomu, že si toho budeme vážit.

Aspoň chvíli. Aspoň těch prvních pár dnů, týdnů,měsíců… Jak rychle ten návrat k normálu půjde? To nevím, jako nevím, kdy nastane. Jen to si v závěru roku přeju pro sebe a pro nás pro všechny – už aby to bylo.