... a ten se lidu bál a lid se zas bál krále, byl jednou a tak dále

Refrén jedné z písniček Petra Skoumala se mi honil hlavou, když jsem kráčel Vinohradskou třídou na Václavské náměstí. Co čert nechtěl, celé Národní muzeum bylo obklíčeny zátarasy s ozbrojenými policajty v množství řádově stovek. Ani projít se nedalo. Asi to muzeum už národní není - je opět majetkem estébáků a komunistů s pečlivě zamazanými děrami po komunistických střelách. Jaká to nádhera. Vybízí nás, abychom stejně retušovali díry v našich duších po komunistické vládě. Slavíme 100 roků svobody! Svobody? Svobodná byla sotva polovina té doby.

Také socha svatého Václava je až do pozdních nočních hodin v moci policejních sborů. Připomínka toho, co výtečně známe z totalitní doby. Po 30 rocích je to tu zas: k Václavovi je přístup zakázán. Důvod je ovšem stále stejný. Strach. Hlavní představitelé ‚strany a vlády‘ mají strach z lidí a lidé mají opět strach postavit se proti nim. Dušičky papalášů se chvějí před rozzuřeným davem, který ovšem v ulicích není. Zdá se, že je děsí pár píšťalek v průvodu se symbolickou rakví. A to je dobrá zpráva. Vyjukaní mocnáři jsou mocnáři před pádem. Teď již zbývá jen poslední krok, totiž výsměch jejich ubohosti.

Propastný rozdíl mezi Zemanem či Babišem a Emmanuelem Macronem! Macron několik hodin před tím v pro něj cizí zemi podává na Hradě osobně každému demonstrantovi ruku a ještě všechny přátelsky povzbuzuje v jejich činnosti. Tento filosof a žák profesora Paula Ricoeura má oproti našim třasořitkám zatraceně navrch. Zajímavé by bylo zeptat se ho mezi čtyřma očima, co si tak o tom našem gerontovi myslí. Kéž bychom měli aspoň Microna!