Čtyři roky jsem v klubu pil s Mervem, Barrym a jinými a čtyři roky mě nezajímalo, že skoro každé odpoledne se kolem nás prodrala kupa dědků s těžkými taškami, která mířila ven na zelený pažit, aby si zahrála bowling. Nějak jsem si nedokázal představit, že bych se takové “dědkovské” hře mohl nejen věnovat, ale že by mě i bavila. Přitom ji hráli i takoví pijáci jako Ross, Dags nebo Donga, s kterými jsem pil celkem pravidelně, pokud teda zrovna nehráli tu “stupidní” hru.

A pak mě jednou Ross požádal, zda bych mu nedělal vedoucího (anglicky lead), neb regulérní vedoucí jeho manšaftu ten den hrát nemohl. Mančaft má tři hráče, lead, second (druhý) a skip (kapitán). Ross byl skip. Bránil jsem se, že jsem to nikdy nehrál a že bych asi vše kazil, zkrátka že bych nebyl pro tým přínosem, ale upřímné to nebylo. Proboha, co může jeden zkazit na blbém koulení ze stran maličko sploštělou koulí? Vždyť je to hra pro nemohoucí starce a stařenky, aby zapoměli, že se jim čas naplňuje....

Jelikož se Rossovi těžko odporovalo a také proto, že jsem mu dlužil (když ještě pracoval pro National wildlife, tak mi věnoval padesát stromků na osázení mé subdivize), vzal jsem to odpoledne po prvé do ruky vypůjčený set bowls (sadu koulí) a šel dělat lead. Jak to dopadlo, jestli jsme jako vyhráli nebo prohráli, se už vážně nepamatuju. Však už od té doby uplynuly další čtyři roky! Pamatuji si jen, že jsem zjistil, že to vůbec stupidní hra není, a strašně se styděl, jak mi to nejde. Občas se mi podařil celkem dobrý vrh a ten mě vyprovokoval k tomu, že jsem si domýšlivě myslel, že stačí trochu zatrénovat a budu stejně dobrý jako Ross a ostatní. A tak jsem si nejprve vypůjčil set koulí a posléze jeden starší zakoupil a začal hrát pravidelně. Hraji pravidelně dodnes a už jsem se vypracoval na roli druhého, ale do skipa mám ještě daleko. Ale hra mě baví! Kdepak sedět s Mervem a jen tak popíjet! Dneska jdu nejprve na pažit zakoulet si bowls a teprve pak si dám pár piv. Ono to je dobré i jako cvičení! Hraje se 18x přes hřiště, a tak musíte celé hřiště osmnáctkrát přejít. Tři koule osmnáckrát zvednout ze země a osmnáckrát se s nimi sehnout, ohnout pěkně(!) a vrhnout na vzdálenost od dvaceti tří do čtyřiceti metrů. To podle toho, kde přistála malá bílá kulička, kterou jako první vrhne „lead“ před sebe. Kde kulička přistane (posouvá se jen do středu pomyslné čáry, která vede přes celé hřiště od bodu vrhu), tam se koulí. Nejbližší koule u bílé kuličky získávají bod. To jest každá koule ze stejného týmu dokud tuto linii nenaruší koule soupeře. Hra sama je jak život. Když má váš team řekněme tři koule u kuličky, a tudíž naději na získání tří bodů, protivníkovi se může podařit jeho koulí posunout bílou kuličku dále do hřiště a jste namydlení. Zkrátka změní cíl. To je jako kdyby ve fotbale někdo posunul branku a cokoliv jste do ní vstřelili před tím, se nepočítá! Holt život sám! Vždy, když si v životě myslíte, že máte vystaráno, bum(!) a někdo vám hodí klacek pod nohy ...

Nejkrásnější však je, že ač se na hřišti bojuje urputně, po hře se jde k baru a každý svému protivníkovi koupí drink a ten mu jej oplatí. Teprve pak dobrý mrav dovoluje se důstojně vzdálit a buď lkát nad výsledkem, nebo se radovat. Takže, abych to shrnul, propadl jsem hře zcela!

Jen jednomu jsem se dlouho bránil. To když jednou za měsíc se hraje turnaj pro dědky přes šedesát let a ač mnohokrát zván, nikdy jsem se jej nezúčastnil. To víte, co se budu plést mezi opravdové dědky, kterým může být i hodně přes sedmdesát, ne? Až minulý týden mě zlákali a zase v tom byl Ross, že je tam sranda a vůbec abych to zkusil. Za patnáct dolarů dvě hry, ráno a odpoledne a je v tom i oběd! Tak jsem to vzal. Tým proti nám nevypadal tak staře, až na dědka, který jim dělal lead, tedy prvního a který se jmenoval Harry. Ten vypadal na hodně přes sedmdesát, ale hrál dobře a pil jedno pivo za druhým. A to velká piva, ne jako já, kdo pije piva zásadně malá, ale zase častěji...

Po hře začal Harry balit koule, a tak jsem mu připoměl, že máme ještě jednu hru po obědě.

„Já ne“, prohlásil dědek: „mně jedna hra stačí“.

„A kdo vám bude dělat odpoledne prvního?“, řekl jsem nervózně, obávaje se, že bych mohl přijít o hru, po případě hrát houpajícího se vedoucího (swinging lead), který hraje na půl pro oba týmy. Pro každý se dvěma koulema.

„Můj nejmladší syn to vezme za mne,“ uklidnil mě rozšafně Harry..

„A kolik mu je, tomu tvýmu synovi?“ zeptal jsem se potměšile, hádaje, že syn musí být pod šedesát a tudíž v této soutěži neregulérní.

„Sedmdesát,“ odvětil Harry.

„ Co, co... a kolik je tobě?“ vyhrkl jsem nevěřícně.

„Devadesát šest.“ odpověděl Harry ledabyle. „Co piješ? Půjdu objednat drinky...“

Díval jsem se za ním a přemýšlel, co je příčinou jeho svěžesti. Že by to byl bowling? V tom případě budu hrát, dokud to jen půjde! Nebo pivo? Možná obojí? To by asi bylo nejlepší.....

******
Poznámka redakce: V nakladatelství Šulc-Švarc vyšly dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.