Ve středu jsem byla kvůli něčemu rozladěná, a když jsem se uchýlila k osvědčenému léčení špatných nálad, totiž ke své milované práci, dostalo se mi dalšího zklamání. Na Wikipedii měli zatmění a já se potřebovala podívat, jak se píše česky jméno jednoho dosti dávného arabského potentáta. A že nic, že Wikipedie stávkuje. Přečetla jsem si pozorně, proč se její tvůrci k něčemu takovému rozhodli, a uznala jsem jejich pravdu. Nebudu se pouštět do rozboru zákona, jímž chce Amerika chránit a bránit autorská práva, mohla bych se zamotat do formulací, kterým v angličtině rozumím jen povrchně, ale dávám wikipeďákům za pravdu.

Můj milý kamarád Ivan Dejmal si myslel, a jak ho znám, myslí si i na onom světě dál, že v řadě oborů jsou autorská práva skoro nesmyslná: copak někdo něco vytvoří opravdu sám a z vlastní hlavy? Podle něj stojí každý tvůrce či vynálezce "na ramenou" těch, kteří tvořili a vynalézali před ním-jeho nápad, dopracovaný v dílo, je jen dalším kouskem stavby, po které lidstvo šplhá jako po žebříku.

Asi nejsem tak striktní, krást se nemá, ale ono to není tak jednoduché. Třeba v knihách běžně stojí, že se z nich nesmí žádná část reprodukovat bez souhlasu majitele autorských práv. Ale to bych nesměla z knížky ocitovat ani řádek, když ji chci pochválit nebo pohanět! Kvůli každým několika slovům bych musela shánět souhlas! V nejpřísnějším smyslu tedy autorský zákon porušuji. A Wikipedie by nejspíš tak, jak existuje (a vydatně mi pomáhá - a nejen mně), vůbec existovat nemohla. Sice podle mého skoro všude uvádí, odkud ten či onen údaj má, ale že by tvůrci stránek opravdu ke každé citaci měli souhlas? Pochybuji. A jak by se dělaly papírové encyklopedie?

Dozvěděla jsem se taky, co mám dělat, chci-li názor tvůrců Wikipedie podpořit: apelovat na svou vládu, aby proti podobnému pojetí autorských práv protestovala. Tak tedy apeluji, ale po svém: dbej na to, má vládo, aby se neutajovalo a neznepřístupňovalo, co se utajovat a znepřístupňovat nemá!

A když už jsem v apelu na vládu, vyřídím ještě jednu záležitost, taky včerejší.

Přistál mi v poště e-mail s odkazem na článek, že za únik informací z hotelu Savoy potrestal Městský soud v Praze jen někdejšího rozvědčíka Bakeše, který si vyžádal nahrávku z bezpečnostní kamery hotelu Savoy (byla na ní schůzka Jiřího Weigla s Miroslavem Šloufem z konce ledna 2008, pamatujete?), ale nepotrestal policistu, který mu nahrávku dal. Policista se hájil, že nevěděl, že pan Bakeš nahrávku nepotřebuje ke služebním účelům, že šlo o běžnou operaci, kterých dělá desítky. "Je normální, že policajti chodí po desítkách hotelů a žádají od nich nahrávky?" stálo v e-mailu. Tedy nad tím by ses, milá vládo, měla možná taky zamyslet. Já myslím, že to normální není.

A myslím, že ty dvě různé věci spolu v obecnější rovině souvisejí: obě totiž ukazují, že bychom rádi chránili všelijaká práva, případně z jejich ochrany dělali výjimky, ale že bychom si spíš měli jasně definovat co, proč a před kým vlastně chráníme.

LN, 20.1.2012