O existenci Adriana jsem se dozvěděl hned v září. „Tati, v jídelně jsem musel Adrianovi dát tu desetikorunu, co jsem dostal jako kapesný,“ postěžoval si můj syn na nového spolužáka ze třetí třídy. „No, dávat jsi mu jí snad nemusel, copak ti vyhrožoval?“ opáčil jsem, protože se mi nelíbila představa, že mám bojácné dítě. „Jo, říkal, že mě jinak zmlátí,“zakabonil se. „Příště to hned řekni paní učitelce a nic mu nedávej,“ zakončil jsem neslavně debatu, neboť místo k sebeobraně jsem jej navedl k žalování – tedy k tomu nejhnusnějšímu, co může kluk udělat.

Dalo se čekat, že úspěchem povzbuzený Adrian bude ve vybírání výpalného pokračovat. A taky že ano – k násilí však nikdy nedošlo, dokonce brzy nebylo zapotřebí ani výhružek - synek se s ním začal o kapesné dělit. „Adrian nedostává žádný kapesný a peníze taky potřebuje,“ vysvětlil mi náš altruista. Nešlo mi do hlavy, jak může paličatý a doma odjakživa revoltující syn projevovat takovou poddajnost vůči vyčůranému spolužákovi.

Uniklo mi totiž to hlavní a stěží pochopitelné: oni se zkrátka spřátelili. Dozvěděl jsem se to na prvních třídních schůzkách, kterých jsem se už nemohl dočkat, protože jsem se chystal paní učitelce vylíčit, jakého má ve třídě sígra. Učitelka byla tou informací zaskočena, neboť navzdory mé radě syn ani jednou na Adriana nezažaloval. „Adrian?“podivila se. „Vždyť jsou to takoví kamarádi!“ A začala vyprávět, že je to kluk z dětského domova, kde žijí i jeho četní sourozenci, rodiče o ně nemají zájem a hlavně nejmladší Adrian tím trpí a pořád spřádá sny o tom, jak si ho maminka vezme k sobě. No a můj syn s ním chodí ve dvojici a o přestávkách se baví hlavně spolu.

Tak takhle to je. Já kluka kárám a skoro se stydím, že je neprůrazný, a zatím bych měl být pyšný na to, že je soucitný a solidární. Doma jsem objal jeho hlavičku a řekl mu, že je dobře, že se s Adrianem kamarádí a že mu klidně může dát pár korun na bonbóny, ale vždycky jenom dobrovolně.

Brzy potom mě paní učitelka požádala, zda bych nemohl pro děti připravit besedu o kouření a drogách, protože, ač se to nezdá, někteří už to zkouší (tedy, zatím jen to kouření), zvláště ti z dětského domova. Proč ne, souhlasil jsem, sice mé pedagogické vlohy jsou nepatrné, ale snad třeťáky zaujmu morbidními obrázky vyhulených plic, amputovaných nohou a rozpíchaných feťáků, které jsem postahoval z internetu. A myslím, že se to povedlo - během povídání o nikotinu, trávě a heroinu následující poslední páteční hodinu se děti zapojily do diskuse až nečekaně aktivně. Jejich dotazy měly hlavu a patu, informace měly velmi přesné a některé z nich daly k lepšímu i vlastní zkušenosti. Tedy hlavně Adrian, kterého jsem si během besedy chtěl oťukat, a proto jsem většinu otázek směřoval na něj. Líbil se mi. Živý okatý tmavý kluk, komunikativní a hlavně chytrý.

Třída brala Adriana úžasně. Paní učitelka nikdy nezaslechla, že by se mu někdo posmíval kvůli tomu, že je z děcáku nebo že je cikán. Na vánoční besídce dostal nejvíc dárků. Před školním výletem se děti samy složily, aby měl i Adrian kapesné.

Když byl na jaře v dětském domově den otevřených dveří, doma jsme se rozhodli, že Adriana navštívíme. Byl to pro něj obrovský svátek: vychovatelky říkaly, že uklízel jako nikdy a vyrobil nám dárky z papíru. Provedl nás pyšně celou budovou bývalého lázeňského pavilonu, kde domov sídlí, představil nám kamarády a sourozence a ukázal nám pokoj, kde bydlel s bráchou.

Vůbec pro nás celá inspekce byla velmi poučná a nabourala moji zažitou představu o životě v děcáku jako v ponurém baráku s kasárenským režimem a noclehem na desetilůžkové cimře. Tady byly děti rozděleny do malých věkově smíšených skupinek, imitujících rodinu, a každá z nich obývala jakýsi byt i s kuchyňkou, obývákem, televizí, počítačem... Ve skupince byli chlapci i děvčata, starší děti měly zodpovědnost za mladší a na vše dohlížela jejich vychovatelka, která je vedla k samostatnosti a péči o domácnost. V Adrianově skupince byla kromě bráchy i jeho nejstarší šestnáctiletá sestra. Oběma našim potomkům se tam tak zalíbilo, že jsem je při odjezdu nemohl dostat do auta.

Konec školního roku znamenal i zatěžkávací zkoušku pro přátelství Adriana s mým synem, který měl do čtvrté třídy nastoupit v jazykové škole v okresním městě. O prázdninách si začali navzájem posílat dopisy a uprostřed léta jsme Adriana znovu navšívili. Vzali jsme ho na vycházku, byl strašně rád a provázel nás zpustlým okolím bývalých lázní. Přitom vyprávěl, že jeho sestra otěhotněla a byla přesunutá do jiného děcáku, že jeho táta za ním chtěl přijet ze Slovenska, ale umřel mu nejlepší kamarád, a tak nepřijede, protože truchlí, ale zato ho navštívila babička a dala mu tričko s Spidermanem, ve kterém i spí…

Se začátkem školního roku korespondence polevila. Synek si našel v nové škole nové kamarády a vypadalo to, že na Adriana zapomněl. Ale před Vánoci přišel lístek, kde Adrian psal, že se sem za ním stěhují jeho rodiče, vezmou si ho k sobě a že i on bude chodit do jiné školy. Popravdě jsem tomu moc nevěřil po tom, co už mu všechno naslibovali.

Uběhl další půlrok a nedávno, pár dní před vysvědčením, mi syn odpoledne povídá: „Potkal jsem v autobuse Adriana, představ si, že bydlí s rodičema a změnil školu!“ Vida, tak přece, kdo by to byl řekl, pomyslel jsem si a zapochyboval, zda se ještě najde druhá taková třída, která ho vezme za svého. „Tak to je bezva, a nedomluvili jste se na něčem?“ „Ne, ale sebral mi stovku.“ „Cože? Jak sebral stovku?“ „No, on chtěl půjčit dvacet korun, že mu chybí pro tátu na cigarety, ale já jsem měl jenom stovku a tu jsem mu půjčit nechtěl. Jenže on mi jí vzal, že si jí jenom prohlídne, no a pak se ztratila a už jsme jí nenašli. Ale když vystupoval, tak říkal, že mi jí příště vrátí. On má přísnýho tátu, nesmí ho zklamat.“

Syn se na Adriana nezlobil, spíš nevěděl, co si o tom má myslet. Ani já se na něj nezlobím, i když jsem se zprvu neubránil jízlivé poznámce. Jenže ruku na srdce: kdo z nás vyrůstal v děcáku? Kdo z nás musel krást, aby si zasloužil přízeň vlastního otce? Nevěřím, že si Adriana jeho povedení rodiče nechají natrvalo. Ale i tak mu stihli ukázat, že návod na spořádaný život, který se mu zatracovaný dětský domov pokoušel vštípit, je bezcenný jako manuál k ořezávátku. Dítě jako Adrian má před sebou jenom jednu cestu, která začala v den narození a nemá odbočku…