Nejsem fanda do oslav různých výročí a státních svátků. Však také ten pátek žádným svátkem být nikdy neměl, vzhledem k okolnostem. Mobilizace, kterou toho dne nová československá vláda vyhlásila, se minula - jak známo - účinkem. Historie šla jinudy. Po mnoho desetiletí jsme potom nesli následky a následky oněch následků a tyto následky neseme na svých zádech a ve svých myslích podnes.

Ptám se, nepřipadá-li vám tato epizoda jako nudná pasáž dějepisu? V odstupu pětasedmdesáti roků! Tehdejšímu kapitánu v záloze by bylo víc než sto let! Dvacetiletý mladíček, který podle onoho mobilizačního rozkazu nastupoval ke svému útvaru v hodnosti desátníka, je dneska pětadevadesátiletý starý muž. Pamatuje si, ve které železobetonové pevnosti měl bránit republiku? Štastnější přežili německou okupaci nebo válku a mohli vyprávět potomkům svůj příběh. Ukázali jim fotografie, na kterých to taťkovi v uniformě opravdu slušelo. Našli dobře schovaná stará čísla "Národní politiky" nebo "Práva lidu" a předčítali z nich projevy premiéra Hodži, prezidenta Beneše, generála Jana Syrového a ostatních politických veličin oněch kritických dnů. Potomci, kteří svým tátům a strýcům zdvořile naslouchali, jsou dnešní penzisti. Pod patronací KSČ se také o zářijové krizi Československa mnoho let řečnilo, přednášelo a psalo. Natáčely se dokonce filmy, zdobily památníky a některé hroby. Také učitelé nadiktovali studentům pár vět podle učebnic, sami vlastních zážitků a poznatků nemajíce. Význam oněch událostí vybledl stejně jako staré fotografie. A přece si myslím, že alespoň na jednu zkušenost z té doby bychom neměli zapomenout.

Tragédie, nazvaná později jako mnichovská, v září 1938 vrcholila. Československá vláda v čele s Milanem Hodžou 19. září odmítla přijmout ultimátum, ve kterém prostřednictvím britského předsedy vlády Chamberlaina nacistické Německo požadovalo, aby mu Československo předalo všechny pohraniční oblasti, kde je mezi obyvatelstvem více jak 50 procent Němců. Vláda toto ultimátum odmítla. Ale v noci na 21. září vyslanci Velké Británie a Francie osobně předložili prezidentu republiky požadavky svých vlád prakticky na totéž - nepřijme-li Československo ultimátum o odstoupení pohraničí, nemůže počítat se smluvenou vojenskou pomocí těchto dvou mocností proti Německu. Téhož dne v šest hodin ráno zasedala vláda a jednala o ultimátu podruhé. Ze zachovaného protokolu vyplývá, že už v zahajovacím projevu premiér Hodža navrhl demisi vlády jako součást plánu, jak se vyrovnat s krizí. Řešení bylo jednoduché: pokud tato vláda přijetí ultimáta odsouhlasí, musí za tento neústavní krok neprodleně odstoupit. Čin ovšem zůstane v platnosti. Odstupující vláda také ihned navrhla novou, úřednickou vládu a do jejího čela určila jednookého generála Jana Syrového, proslaveného velitele československých legií v Rusku, generálního inspektora branné moci a bývalého ministra obrany.

Zatímco na náměstích se protestovalo a podepisovaly se petice, Chamberlain 22. září přicestoval do Bad Godesberg, aby Hitlerovi oznámil, že československá vláda německé ultimativní požadavky přijímá. A teď pozor: Hitler kontroval - Německo není spokojeno, požaduje splnění dalších územních nároků, nároků Polska na Těšínsko, nároků Maďarska na jižním Slovensku... Jako vždy stejná taktika: jednání - nároky - ustoupení nárokujícímu - další jednání - nové nároky - ustoupení nárokujícímu atd.

Syrového vláda godesbergské ultimátum nepřijala a vyhlásila mobilizaci. Následovalo několik desítek hodin napětí před očekávaným příchodem wehrmachtu. Německá druhá motorizovaná divize, určená pro útok na Čechy ze severu, defilovala v Berlíně na Reichskanzlerplatz, přišlo prý se podívat jenom asi dvě stě Němců a Hitler se vrátil z přehlídky zhnusen.

Francouzská a britská vláda slíbila 29. a 30. září Hitlerovi to, co známe dnes pod názvem Mnichovská dohoda.

Ta smutná, většinou současníků polozapomenutá a přesto klíčová historie ze září 1938 má jedno důležité poslání pro dnešní demokracii: Zlu neustupovat.

© Petr Kersch, Děčín, září 2013