K tomuto textu mě inspirovala Pavlína, moje dobrá přítelkyně. V obchodě, u lahůdkového pultu, se mi svěřila se svojí pracovní epizodou. Pavlína pracuje v jedné větší firmě jako účetní a jedno dopoledne rozeslala outlookem zprávu: "Milí kolegové, příští týden budu vybírat únorový příspěvek do našeho fondu-x. Ti, kdo mi dluží za leden, mi tak mohou zaplatit obě částky dohromady. Přeji pěkný den. Pavlína."
Za chvíli přiběhla za Pavlínou Karolína, kolegyně z jiného oddělení. Karolíny se týkal celý obsah e-mailu. Vypadala uštvaně, z peněženky vytáhla bankovku a unaveně vzdychla: "Tak kde máš ten svůj fond?" To je celé.
Musel jsem chvíli přemýšlet, čím mě tahle pracovní lapálie zaujala. Pak jsem si uvědomil, že je to právě její zakulacená drobnost, ve které se jako v kapce, jedné z tisíců, odráží mnohem větší část skutečnosti. A v této její části byla nejzřetelnější předrážděnost.

Smělost zaseklé desky

Asertivita, ten oblíbený a účinný nástroj současného člověka (název se vyvinul z latinského asserere, což znamená tvrdit, domáhat se něčeho). Způsob sebeprosazování a nenásilného projevu sebevědomí. Před dvaceti roky ho u nás nikdo neznal. V divoce se rodící nové společnosti byla účinným způsobem sebeprosazování stará dobrá arogance, tedy násilně projevené sebevědomí (to ona vybudovala mnoho pevných základů, na nichž dnes progresivně staví už asertivní pokračovatelé). "Prosazení svého" vždy vyžaduje tlak, a jestliže se arogance už vyčerpala (trochu už také zastarala) dosažením mnohých met, pak je asertivita - parafrázujeme-li známý výrok o válce - pokračováním tlaku jinými prostředky. K tlaku se nyní využívá technik slušnosti a jejích konvencí. Asertivita je nosným pilířem étosu Komunikace.

Vypůjčím si ukázku z Rozšíření bitevního pole od Michela Houellebecqa:
"Nazítří volal (do nemocnice - pozn. aut.) někdo z firmy, že se mnou chce mluvit; tímto nesnadným úkolem byla pověřena sekretářka ředitele. Byla skvělá, nezapomněla na obvyklý postup a ujistila mě, že mé naprosté uzdravení je nyní pro firmu to nejdůležitější. Přesto by prý ráda věděla, zda budu schopen dostavit se do La Roche-sur-Yon, jak bylo v plánu. Odpověděl jsem, že nemám tušení, ale že je to jedno z mých nejvroucnějších přání. Zasmála se, trochu pitomě; ale že je dost pitomá, jsem věděl už dřív."

V nabídce všech firem zabývajících se rozvojem "lidských zdrojů" najdete i kursy asertivity. Ve stručném úvodu stojí, že vás naučí, jak se bránit nátlaku a manipulaci a jak prosadit své oprávněné požadavky. Taková anotace vás postrkuje k výcviku ve jménu "spravedlivé války". Kdo ale rád demontuje sloganový jazyk současnosti, může to číst i takhle: naučíme vás, jak uspět s nátlakem a jak odmítat oprávněné požadavky druhých.
Giacomo Casanova řekl či napsal, že každý muž má umět vmést urážku do tváře jiného muže, ale musí také umět ztrestat urážku, jež byla jiným mužem vmetena do tváře jemu. To samozřejmě nemá nic společného s cíli asertivity, ale je to půvabný obraz drzé smělosti, která zrovnoprávňuje výpad a obranu. A podobné je to s asertivitou. I ta je druhem drzé smělosti zrovnoprávňující výpad a obranu (není snad svým způsobem drze smělý člověk, který na otázky odpovídá stále stejně, jako zaseklá gramofonová deska?). Drzá smělost dnes doporučovaného způsobu jednání není ovšem tak půvabná jako Casanovova záležitost cti. Na drzosti asertivity je nesympatické to, že ačkoli emancipuje útok, dělá to s bezelstným úsměvem, ba dokonce se tváří, že jde pořád o obranu (v tom je tedy drzejší než klasicistní hrubec). Vrátím se ještě k pasáži z Houellebecqovy knihy:
Když sekretářka volá do nemocnice hlavnímu hrdinovi (floskuli o tom, jak je jeho zdraví pro firmu podstatné, můžeme zanedbat), chce jenom zjistit, jestli bude schopen dostavit se do La Roche-sur-Yon. Sekretářka, která jistě prošla výcvikem asertivní komunikace, svůj telefonát nepovažuje ani v nejmenším za nátlak či výpad proti člověku v nesnázích. Naopak, telefonát je pro ni preventivní obranou proti jeho nezodpovědnosti; protože schůzka v La Roche-sur-Yon už je přece v plánu. Otrávený hrdina reaguje ironicky a odpovědí je mu už jen přiblblé zasmání. To se, mimochodem, s asertivním chováním občas pojí; stává se to lidem, u nichž komunikační průprava ještě nevypěstovala hlubší otrlost, a oni zatím uvízli v půli cesty. Matadorům asertivity naopak nečiní potíže nasadit modus zaseklé desky a neztratit při tom úsměv z tváře.

Chápající a chápaní

Dovolím si rozdělit lidi do dvou orientačních množin: na lidi, které poměry ve společnosti nutí neustále chápat stanoviska, problémy a požadavky druhých (ať už je chápou spíš z vlastní vůle, nebo spíš pod tlakem okolností), a na lidi, kteří týchž poměrů využívají a většinu svého úsilí napřeli k tomu, aby jejich stanoviska, problémy a požadavky byly chápány. Množina chápajících a množina chápaných. Tyto dvě skupiny samozřejmě nemají jasné kontury, ale kdybychom se na ně podívali z velkého odstupu, s překvapením bychom zjistili, že se příliš neprostupují a jejich mlhavé obrysy se výrazně nemění. Jejich mohutné opačné snahy se podivuhodně vyvažují.
Občas se stane, že se chápající člověk vzbouří a rád by se stal na chvíli chápaným. Ale proti jeho vzpouře právě umí zasáhnout klidná síla asertivity, která mu s úsměvem dokáže, že se z chápajícího nezmění v chápaného, ale pouze v nechápajícího. Takový je i příběh Houellebecqova hrdiny, který zhruba v polovině knihy prodělává obraznou "smrt kádra".

Mám však dojem, že škola asertivní komunikace stejně přitahuje a posléze vypouští do života ty lidi, kteří by si své pevné místo v množině chápaných našli i jinak, dříve či později. A není vůbec divné, když zakotví hned vedle těch, kteří se tu uvelebili s přispěním své arogance. Ta je jen hrubším a přirozenějším projevem sebevědomí a smělosti. A má oproti asertivitě jedno zjevné plus: vejde se do ní o dost více humoru. Pouhé slovo "arogance" navíc funguje jako indikátor humoru; ti, kdo jím často házejí jako obviněním, zpravidla mnoho smyslu pro humor nemívají.
Asertivní výuka určitě sem tam nasaje (třeba v rámci korporátních nařízení) i jedince, kterým je takový způsob jednání vzdálený, a když ho pak mají uplatnit v praxi, brzy se zvrhne ve frašku plnou vysvětlování a omluv. Může to být podobně úsměvné, jako když vědec, jaderný fyzik, má jednou jakýmsi řízením osudu vést hodinu fyziky v sedmé třídě.

Svět podle Akutagawy

Už jsem se dost vzdálil epizodě z účtárny, která mě přivedla na úvahu o předrážděnosti. Ptáte se - o jaké předrážděnosti? Z čeho? Odpovídám: o předrážděnosti z toho, kam až nás naše metody a druhy komunikování dovedly. Všimněte si, že jakmile se dnes ocitneme v jakémkoli jiném prostředí, než je prostředí nejbližší rodiny a přátel (nejvíce tedy v práci), okamžitě přepínáme, když ne rovnou na poplach, alespoň na režim jakési "konfrontační pohotovosti". Už se nám příliš vtisklo do hlav, že lidé, kteří spolu hovoří (tváří v tvář nebo po telefonu), spolu jen nemluví, ale komunikují. Že si lidé jen tak nepíší, ale komunikují. Třeba si řeknete - proč se rozčilovat kvůli obyčejnému synonymu, které zastoupí rozmluvu, telefonát a korespondenci? Jenže univerzální synonymum, které slyšíme stokrát denně ve všech pádech, zatlačilo svou domnělou vahou už význam slov "říci" a "napsat" a dokonce naznačuje, že cokoli si vzájemně "říci" nebo "napsat" lze správně právě pouze podle pravidel Komunikace. Když je opomenete, riskujete, že se setkáte s nechápavou nebo rozpačitou reakcí. A propos - troufnete si zažertovat v e-mailu, aniž za něj připíchnete pojistného smajlíka?
Co je ještě podstatnější: že jsme přesvědčováni, že správně a efektivně (rozuměj: především asertivně) komunikovat se dá naučit pomocí přesných technik, podobně jako se dá naučit karate. Kdo není mentálně spořádaný - vzteká se, používá hrubá slova a uráží se, nepatří do společenství klidné síly. Asertivní komunikace v lecčems opravdu připomíná bojové umění; jako by ji i vystihovaly jeho dvě polohy - poloha hry nebo, chcete-li, sportovnějšího zápasu a poloha skutečného boje. Lidé, které spojuje asertivní průprava, se mezi sebou sportovně okopávají, údery nevedou plnou silou, protože ji tlumí - rovněž natrénovaný - vzájemný respekt. Rozdíl oproti skutečnému bojovému umění je v tom, že "asertivisté" neudržují okolí v romantické představě, že své umění pěstují proto, aby ho nikdy nemuseli použít. Naopak, v neasertivním okolí ho používají často a zde už s efektivní silou, se kterou dosahují dílčích nebo plných vítězství. Za branami asertivního společenství jim totiž končí pouhá zdokonalující hra. Tam začíná boj s člověkem, jehož popis zjednoduším pro své potřeby slovy povídkáře Rjúnosuke Akutagawy; on sám o sobě řekl: "Nemám žádné zásady, mám jen nervy." Jistě chápete, že vůči takovému člověku potřebuje být důsledný stoupenec asertivní komunikace ustavičně ve střehu. A na oplátku: jedinec "bez zásad" (rozuměj: neoddaný étosu Komunikace), vybavený "jen nervy", vnímá tento střeh asertivního člověka i tehdy, kdy spolu nad cigaretou hovoří o svých oblíbených sladkostech.

Ledabyle výstižná slova Akutagawy by mohla být heslem nás všech, jimž brány společenství Komunikace zatím zůstávají uzavřeny. Slovo "zatím" tu není bez významu, brzy se k němu vrátím. Nerad bych ovšem, aby vypůjčený aforismus navodil mylný dojem, že líčím nějakou mýtickou rasu opičáků, kteří dovedou jen hlasitě vyjadřovat to, co právě cítí. Jsem přesvědčený o tom, že mezi námi, kteří stojíme stranou trendu, se najde stejně vysoké procento inteligence a všech druhů schopnosti, jaké objevíme mezi lidmi Komunikace. Stejné to na obou stranách bude i s blbostí a všemi druhy neschopnosti.
My jsme jen nepřijali étos Komunikace. Nevyznáváme ani soft-pravidla pro neutrální dialog, ani jasné a pevné zásady argumentace a konfrontace. Proto do vzájemných setkání i střetů - ať už s lidmi z vlastní enklávy, nebo s asertivisty - vnášíme živelné a poněkud nevyzpytatelné prvky: zvyšujeme hlas, skáčeme do řeči, užíváme silných slov, projevujeme se exaltovaně, dáváme průchod sympatiím, dojetí, vzteku... Jsme ironičtí a sarkastičtí. Mnohokrát se nám osvědčilo nasazování psí hlavy a sepisování trapných pamfletů. Naopak ironie se často ukazuje jako zbytečně jemná a málo účinná zbraň. V řeči už výše použité analogie: když dojde na konfrontaci, nevytahujeme nacvičené kopy a údery malíkovou hranou, nýbrž se pereme kopanci, kravatami, fackami a strkanci.
Můžete namítnout, že se nedá opomenout ta fůra obyčejné rozmluvy, v níž "o nic nejde". Když se nesnažíme přes ramena druhého člověka hned vylézt k nějakému cíli; vždyť se pořád o něčem mluví: o dovolených, o jídle, o vzdělání dětí, o autech... Ano, je to tak, jsou chvíle klidu. Bez nich bychom se už zbláznili. Ale, mimochodem, buďte si jisti, že i při nich poznáte, který ze dvou běžných rozhovorů na všední téma se odehrává v duchu etikety Komunikace, a který na nic takového nedbá a odvíjí se postaru - v překřikování, skákání do řeči a s větami typu: "Co říkáš, je prd proti tomu, co se stalo mně..."
A je tu právě ještě křížená varianta; čili když se i tenhle obyčejný rozhovor lomí mezi etiketou Komunikace a "pouhými nervy". V takovém případě "nervy" rychle vycítí onen "střeh" na druhé straně dialogu a v jakémsi dotčení se také obrní střehem. Jenže zatímco střeh člověka Komunikace je klidný, získaný tréninkem, střeh člověka komunikujícího postaru, střeh člověka jen s nervy, je nervní. Jeho střeh je předrážděný a skoro útočný.
A hned máme na světě podivný úkaz: v čase, který klade takový důraz na potřebu Komunikace a nabízí k ní zaručené pomůcky, se i od rozmluvy o třené bábovce rozcházejí dva lidé se smíšenými pocity.

Zmatení jazyků

Nevím, jak se se smíšenými komunikačními pocity vyrovnávají asertivisté. Řekl bych ale, že díky průpravě, kterou vstřebali - lépe než my ostatní. Zato naše pouhé nervy smíšené pocity dlouho udržují a chybí nám i zásady k odbourání střehu. Ten v nás zůstává, a další setkání, konfrontace i obyčejné rozhovory ho jen obnovují. Vyčerpává nás to, jsme podráždění, neustále "připravení k výštěku".
Jistěže nám hraje na nervy a ztěžuje život, že nepatříme ke společenství komunikujících, ale k nesourodé diaspoře hovořících, píšících, překřikujících, gestikulujících... Zároveň se však zdráháme přejít na "správnou stranu". K tomu všemu se ještě máme na pozoru nejen před komunikujícími, ale po očku sledujeme i lidi nám zatím podobné, jestli už náhodou nepřeběhli na stranu Komunikace a její učení nepřijali za své. A když se to někdy stane, ani pořádně nevíme, jestli takového člověka máme považovat za zběha a zrádce nebo jen za jakéhosi korporátního novokřtěnce.

Všudypřítomné smíšené pocity tedy nezpůsobili jen synové a dcery Komunikace, ti korektně sebevědomí šiřitelé jejích pravidel. Stejný díl viny padá i na naše tmářské hlavy, které se od metodiky distancují podle vlastních představ normálního chování. Jenomže i s těmi se něco stalo: v klimatu křeče, předrážděnosti a permanentní obrany jsme kanál zbývající pro normální chování už přehltili ironizováním, nekonečným vtipkováním, exaltací chvály, kritiky i prostého líčení, přeháníme to s drby vydávanými za pravdu... (také trojtečka na konci věty často předvádí hlavně exaltaci).
V jedné chvíli je to zábavné a cítíme se dobře - v ovzduší, kde se s lehkou myslí i ústy semele páté přes deváté, bez servítků, konvencí a snahy o přesnost. Ale napětí nepolevuje a v následující chvíli jsme už podezřívaví vůči nám adresovanému milému slovu, v obyčejném sdělení vidíme zašifrovanou ironii, a když se nám někdo pokusí cokoli vysvětlit, zdá se nám, že jen schválně zdůrazňuje naši neznalost.
Jsme pořád v bludném kruhu přepjetí, a to nás nutí, abychom znovu a znovu nechávali slova a věty, které se nás týkají, dozrát k domnělé provokativní příchuti. Zapomněli jsme na obyčejné a původní významy slov a vět, lépe řečeno - zakalili jsme je podivnou hysterií. Ocitli jsme se v pasti. V pasti, v níž si například nikdo nedovolí použít v upřímné prosbě slova "laskavě", protože silně cítí, že patří do slovníku arogance. Jestliže však některé z podob slova "laskavý" bezelstně užije v hovoru cizinec mluvící česky, zasteskne se nám po jeho pravém smyslu.

Po dlouhé oklice se vracím ke kancelářské epizodě ze začátku. Pavlínu znám dobře a vím, že oba dosud patříme k těm, kteří nepřijali Komunikaci a tedy nekomunikují,ale stále ještě hovoří, píší, spílají a vzápětí jsou schopni užívat zdrobnělin. Dotčeně zadýchaná reakce Pavlíniny kolegyně Karolíny ji také řadí spíš k nám, než mezi pokročilé asertivisty.
Bylo skoro dojemné, jak mi Pavlína ve frontě na uzeniny opakovaně vysvětlovala (výrazně u toho gestikulovala), že svým e-mailem zamýšlela přesně jen to, co v něm napsala. "Já neříkala: hybaj, lemplové, ať už jsou ty peníze na stole!" říkala a rozhazovala rukama. "Mně OPRAVDU stačilo, aby mi to dali ten další týden!"
Právě tehdy, v obchodě, jsem si vzpomněl na Akutagawova slova o nervech: "To víš, Pavlíno," otočil jsem se k přítelkyni s úsměvem, "komunikace je pro nervy velký nápor." Podívala se na mě široce otevřenýma očima. "Je to nervový plyn," řekla vážně, "nedá se v něm dýchat."