Nechci devalvovat svá slova vyjadřováním se ke všemu, ale nechutné divadlo minulý víkend v Praze mi nedovoluje mlčet. Nebývá to tak často, že bych souhlasil s Jiřím Fraňkem, ale o víkendu jsem měl zhruba stejný pocit jako on, když v pondělním Právu napsal, že „sobota není důvodem ke klidu a k politické sebechvále, měla by naopak být důvodem k ještě větším obavám“.

Souhlasím s ním i s většinou komentátorů, že policie svou roli při pouličních střetech „zvládla“, že občanů, kteří vyjadřovali svůj protest proti drzosti neonacistů (či jakkoli se jmenují) provokovat v tradiční židovské části Prahy právě v den výročí Křišťálové noci, přišlo více než pravicových a levicových extrémistů dohromady, a že politici přednesli řadu pěkných projevů. „Prahu jsme snad už uhájili,“ napsal mi prostřednictvím SMS v sobotu večer jeden pražský zastupitel, město nebylo zničeno a nikdo z kolemjdoucích nebyl zraněn.

Přesto důvod k uspokojení není. Začíná to už naší nejistotou, co smíme a co nesmíme. Smíme avizovaný průvod zakázat? Neomezujeme tím svobodu projevu a svobodu shromažďovací? Smí prezident předem varovat a tím možná nepřímo ovlivnit rozhodování magistrátu či dokonce nezávislých soudů? I v týmu mých poradců byly hlasy, že se do toho prezident nemá plést. A že demokracie je demokracií, a proto i demonstrace demonstrací.

Je v tom jistě i nesebevědomí a politická necitlivost úředníků a i jejich pasivita. Je v tom nepochybně i nejistota policie, která hlavně nechce vypadat jako policie předlistopadová. Je v tom i zatížení politiků jejich mediálními kauzami a je v tom i rozpolcení naší politické scény. Je v tom i pro nás stále ještě malý návyk na „globalizaci“ všeho – tedy i zla, a konec konců i neonacismu a dalších ideologií, namířených proti svobodné společnosti, které zlem nepochybně jsou.

Akce byla zvládnuta, ale já jako občan nechci ani toto. Nevidím důvod smiřovat se s pouličními bitkami výtržníků jakéhokoli ideového zabarvení, vyzbrojených snad ne zbraněmi střelnými, ale i tak velmi nebezpečnými. Nemohu se smířit s tím, že televize nabízí pohled jak jeden člověk kope jiného do hlavy. Nevidím důvod dopřávat výtržníkům jejich zviditelňování se ve vždy velmi pohotových médiích (jde-li o něco katastrofického). Nevidím ani důvod k bombastickým titulkům „Neonacisté dostali za vyučenou“, když navíc nedostali.¨

Trápí mne podhoubí, které tomu dává vyrůst. Nezačíná to smiřováním se s bitkami fotbalových fanoušků? Nebo s tím, že rodiče nemají na výchovu svých dětí čas? Nebo s neúctou ke stáří? Nesouvisí to s celkovým zhrubnutím společnosti? S tím, co dnes mohou nahlas – a bez začervenání se – říci televizní či rozhlasoví redaktoři posluchačům, politici občanům, žáci učitelům? Že padla nejrůznější tabu? Že klesá jakákoli autorita? Že některé pravdy už jakoby neplatí? Že je všechno „postmoderně“ relativizováno? Že si všichni hned tykají? Že se narušuje konsistence a struktura společnosti? Že bouráme „bariéry“, což je nesmírně potřebné, ale s nimi i různé „hranice“, což tolik potřebné není? Takových vážných otázek je mnoho.

Problém totiž není ve vylepšování policie, i když i to je nezbytné. Problém extrémistů není v „nich“, problém je v „nás“, protože z nás vyrůstají.

Právo, 14.11.207