27.10.2020 | Svátek má Šarlota, Zoja, Zoe


ESEJ: Simone, Catherine a MeToo

1.4.2020

V mediálním šílenství okolo koronaviru zaniká mnoho důležitých věcí, které ještě před pár měsíci hýbaly světem. Chtěl bych zde vypíchnout, propojit a okomentovat dvě z nich. Za prvé odsouzení Harvey Weinsteina na 23 let za znásilnění a za druhé premiéru (i když odloženou) další předělávky kreslených disneyovek - Mulan. Abych však došel k hledanému propojení, musím začít od Adama (typická ukázka historicky podmíněné genderové nevyváženosti jazykových idiomů). V tomto případě se musím vrátit do devatenáctého století, kdy se ženy etablovaly jako herečky.

Paradoxně díky Harvey Weinsteinovi a jeho manažerským predátorským schopnostem ví celý svět, že ženské role byly v historii obsazovány muži (Weinstein produkoval průměrnou romantickou limonádu Shakespeare in Love, kterou dotlačil k Oskarům). V devatenáctém století už ženy byly běžně herečkami, ale společenské postavení tohoto povolání bylo na úrovni prostitutky. Herečka byla pro nábožensky bigotní společnost odpadem, ovšem pro bohaté muže se divadelní divy staly vyhledávaným sexuálním objektem, kořistí, která se loví, využije a odhodí. To samé lze přenést i na první polovinu dvacátého století, na svět nově etablovaného uměleckého média – filmu. Dnes u Adiny Mandlové či u Lídy Baarové mluvíme o milencích, ale z hlediska tehdejší společnosti to byli spíše klienti.

Proč tomu tak bylo? Co herečky společnosti nahrazovaly? Musíme si uvědomit, že nábožensky bigotní společnost přísně reguluje především sexuální touhy a fantazie. Ženská frigidita byla vyžadovanou normou a manželský sex se omezoval na dělání dětí „za krále a vlast“. Herečky byly určité fantazijní náhražky, které ventilovaly erotické vášně skryté pod povrchem náboženstvím svázané společnosti. Byly sexuálním symbolem, ale platily za to pokryteckým opovržením té „ctnostné“ části společnosti. Pokryteckým, protože je lidé odsuzovali, a zároveň hltali všechny ty pikantní historky, které jim servírovaly bulvární plátky ve spolupráci s PR odděleními Hollywoodu. V knize Maria Puza Kmotr, která byla v době vydání senzační hlavně popisem styků Franka Sinatry s mafií (v knize Johnny Fontane), je zobrazen Sinatrův zisk Oskara (v realitě za film From Here to Ethernity), a následný skupinový sex na večírku. Pochybuji, že k těm k orgiím došlo, ale společnost tak chtěla herce a herečky vidět. Měli být vším tím, co nábožensky uvědomělí lidé být nemohli, měli být odrazem erotických tužeb a snů, které běžný a ctnostný maloměstský život nemohl realizovat.

Po druhé světové válce se nahota ve filmu stala společenský přijatelnou právě díky umělcům zobrazujícím tento konflikt. Nová vlna (La Nouvelle Vague) ve Francii se ostře vymezovala proti maloměšťákům a jejich způsobu života a nahota patřila k oblíbené provokaci. Chtěl bych tu zmínit hlavně jeden film jejího čelního představitele Francoise Truffauta – Mississippská siréna (La Siréne du Mississippi). Název odkazuje k lodi, na jejíž palubě připlouvá budoucí manželka bohatého podnikatele v Nové Kaledonii (Jean-Paul Belmondo), který si ji našel přes inzerát. Ten se do ní po příjezdu okamžitě zamiluje, a jak by ne, protože ji ztvárňuje mladinká Catherine Deneuve. Postupem času pozná, že jde o podvodnici, která na lodi zavraždila tu „pravou“ – ctnostnou a hluboce věřící nápadnici, ale nepřestává ji milovat a následuje ji oddaně všude při jejích cestách. Pomiňme celou Truffautovu úvahu o mužském ideálu ženy (velmi odlišném od maloměšťáckého pojetí) a zastavme se u jedné scény, ve které se Catherine Deneuve převléká v autě na silnici a mává podprsenkou kolemjedoucímu autu. Jak tuto scénu (a vůbec celý film) máme dnes chápat?

K tématu letmo naznačeném v tomto článku jsem se dostal přes studium knih Simone de Beauvoir, francouzské filosofky, která v maloměšťáckém prostředí vyrůstala, a svůj život mimo jiné postupně beletrizovala. Mohu jen doporučit její Paměti spořádané dívky, ve kterých popisuje své dospívání. Její magnus opus je však kniha Druhé pohlaví (Le deuxieme sexe), která je dle mého dodnes nepřekonanou biblí feminismu. Simone de Beauvoir zkoumá místo ženy jak v historii, tak z pohledu její současnosti (první polovina dvacátého století), a snaží se najít způsob, jak ji osvobodit. Beauvoir je existencionalistka (a partnerka Jeana Paula Sartra) a tak je jejím výchozím bodem svoboda, u ženy však nenaplněná. Výše zmíněný striptýz Catherine Deneuve je pak vyjádřením této svobody – moje tělo je mým majetkem a mou zbraní. Tehdy měl tento výkřik smysl, dnes je bohužel neustálým opakováním hnutím Femen degradován na bulvární senzaci.

Ovšem na rozdíl od současných feministek Beauvoir kladla důraz na existenciální složku svobody vyjádřenou rozhodnutími, odpovědností za své činy a následnou existenciální úzkostí. Dnešní feministky vyžadují naprostou svobodu, ale nikoliv úzkost z ní vyplývající. Za tu spílají mužům. Stará pohádka – Kráska a zvíře – moudře říká, že žena dělá ze zvířete v muži prince. Moderní feministky nechtějí to zvíře v muži zkultivovat, ale tvrdě vykastrovat. Není náhodou, že se Catherine Deneuve nekompromisně postavila proti hnutí MeToo. To svým zuřivým bojem popírá právě tu hledanou svobodu ženy a obloukem se vrací k tomu, proti čemu v mládi Deneuve bojovala. Weinstein je nepochybně vinen a patří za mříže. Zneužíval a využíval, a překročil při tom všechny možné hranice. Tečka. Není o čem se bavit. Ale následný hon na Dustina Hoffmana? Ten se při příležitosti premiéry filmu Tootsie mnohokrát omlouval za to, že mu sláva stoupla do hlavy a chvíli se choval nadutě. Často se stydíme za to, co jsme prováděli v mládí, ale to neznamená, že si v pokročilém věku začneme vyřizovat účty. Nést svoji svobodu v čase se vším, co obsahuje, patři k základní výbavě dospělého člověka.

Herečky jsou dnes v obtížné pozici. Jsou sice sex symboly pro miliony mužů na celém světě, ale teprve internet odhalil temnou stranu této slávy tím, že dal uživatelům možnost si erotické fantazie prožívat. Každá nahá scéna z filmu je na internetu uchována, a pro odvážnější mužské fantazie jsou obličeje hereček „lepeny“ do pornografie. Mnoho hereček (a herců) se pak snaží od sexuálního symbolu posunout dál do charakterních rolí (za relativně úspěšné jmenuji Margot Robbie a Leonarda DiCapria). Bohužel slávu jim přinesla právě ta sexualita. Je těžké pak věřit Emilii Clarke to odsouzení nahoty, když z ní ve Hře o trůny udělala hvězdu. A v českém filmu toto platí dvojnásob. Z trapných filmových trailerů na nás neustále jukají ženská ňadra mladých začínajících hereček. Kde však najít cestu z tohoto začarovaného kruhu?

Možná bude tou cestou současný vzestup pornohereček. Pokud v západním světě stále velká část diváků vnímá herečky pokrytecky stejně jako v devatenáctém století, tedy svým způsobem jako prostitutky, přes které si odžívá své erotické sny (stačí si chvíli prohlížet bulvár na internetu, který neustále propírá velikost či odhalenost ňader světových i našich hereček), pak by společenské přijetí porna mohlo konečně toto vnímání změnit. Když se podívám na nakažlivý exhibicionismus Daisy Lee v reality show Experiment 21, říkám si, že toto by mohla být cesta. Diváckou touhu po sexuálním symbolu by mohly veřejně převzít pornoherečky, a zbavit tak charakterní herečky dávného prokletí. Otázka je, zda to dnešní herečky skutečně tak chtějí. To, co dobrovolně skousnou při účinkování v českých „romantických“ komediích, je skutečně na pováženou.

Nábožensky bigotní společnost má všechno, co se týká sexuality, ritualizované. Vše je nalinkováno a výsledkem je jak sexuální, tak duchovní frigidita manželského soužití. Od šedesátých let minulého století se západní společnost snaží toto změnit. Sexualita je vlastně takovým odrazem vesmíru. Je stejně hluboká a svým způsobem nekonečná. A stejně jako u zkoumání vesmíru došlo po počátečních úspěších k útlumu a pokusům zpochybnit pohled do hlubiny. Ritualizovaná společnost je sice v mnoha ohledech bezpečná, ale cílem člověka by mělo být plné prožívání jeho svobody. Ta s sebou nese úzkost z rozhodnutí a následnou tíhu svobodně provedených činů. Bohužel zde svět sklouzl do druhého extrému. Simone de Beauvoir tématizovala ženskou svobodu. Chceš být tradiční matkou v domácnosti? Buď. Je to tvá svobodně zvolená role. Chceš být pornohvězdou jako Daisy Lee? Buď. Je to tvá svobodně zvolená role. Vědkyní? Řidičkou kamiónu? Buď. Ale nemůžeš být vším. Nemůžeš hrát všechny role na světě. To jen disneyovská Mulan je všechny zvládá. Je vším. Krásnou ženou, zuřivou bojovnicí, pečovatelkou, sex symbolem… Jenže v reálném životě toto nelze realizovat. Být vším znamená být ničím.

Musíme tedy nalézt rovnováhu mezi ritualizovanou společností a bezbřehým okoušením svobody. Oba extrémy eliminují skutečnou svobodu a nabízejí stejně jako droga zpočátku zdánlivé bezpečí. To se však rychle mění na utrpení a následný stud, který je pak ventilován fanatickým bojem proti něčemu. Zkusme fanaticky (aktivisticky) nebojovat, ale místo toho zkoumat a prožívat všechny hlubiny v nás i okolo nás. To jediné nás posune dopředu.



Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy
Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy

Chvíle strávené nad knížkou jsou pro děti velmi důležité. Pořiďte dětem adventní kalendář plný kouzelných vánočních příběhů. Zkraťte si čekání na...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.