28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


ESEJ: Pod tlakem obrazu

5.10.2020

Covid je více než medicínský problém. Je to signál o potížích naší západní civilizace

Situace s covidem se, nepochybně v důsledku toho, že mnoho jednotlivců i institucí změnilo své chování, stabilizuje. Počty identifikovaných případů covidu v porovnání se stejným dnem minulého týdne v průměru stagnují. Počet aktuálně nakažených přestal stoupat i v Praze. Vláda se zřejmě v době, kdy píši tento text, rozhodne vyhlásit stav nouze (stalo se tak minulou středu s platností od dneška – pozn. red.), aby přírůstky případů covidu stlačila ještě níže. Další restriktivní opatření tedy budou následovat, od středních škol výše se bude učit distančně, na nějakou dobu je konec s víkendovými kolektivními aktivitami. Pravděpodobně zbytečně, přírůstky případů covidu budou klesat i bez toho. Mnohem důležitější je ale uvědomit si to, co stále mnozí neradi slyší, tedy že boj s covidem je v porovnání s tím, kolik životů tím zachráníme, neuvěřitelně drahý.

Náklady

Nejprve k těm nákladům. Letos bude boj s covidem stát českou ekonomiku částku, kterou lze již nyní odhadnout na více než 400 miliard korun. Příští rok půjde o ztráty opět v řádu stamiliard, doufejme jen, že jich bude méně. Střízlivě lze tedy cenu stávajícího přístupu k problému covidu odhadnout nejméně na 600 miliard korun. Jde o částku odpovídající veškerým předcovidovým výdajům na zdravotnictví za více než jeden a půl roku. Obdobné náklady se dnes samozřejmě na boj s virem vynakládají v drtivé většině zemí vyspělejšího světa.

Náklady je samozřejmě třeba poměřovat s riziky, dnes už ale o nich máme mnohem lepší představu. Odhady poměru pacientů, kteří s covidem (ne „na“ něj) zemřou, se již u nás v důsledku toho, že vzorek už neobsahuje jen jasné, a tedy i těžké případy, nepohybují na procentu a výše, ale pod ním. U lidí do 65 let lze odhadnout, že riziko úmrtí s covidem je někde na jednom promile či pod ním. V případě lidí ve věku pod 55 let jde už o pravděpodobnost na úrovni zlomku promile, mladí lidé do věku 35 let s covidem v podstatě neumírají. Samozřejmě, jde o údaje ze zdravotního systému, který navzdory všem posledním poplašným zprávám covid zvládá, pacienti jsou přiměřeně ošetřováni, k vyčerpání lůžek včetně lůžek intenzivní péče nedochází. Kdyby tomu tak nebylo, procento úmrtí pacientů s covidem by se zřejmě zvlášť u starších lidí zvýšilo.

Nebezpečnost covidu ale spočívá více v rychlosti, se kterou se šíří, než v samotné smrtnosti. Ani zprávy o dlouhodobých důsledcích onemocnění nelze přeceňovat. Titulky jako „Polovina nemocných má dlouhodobé následky“ ignorují, že se takové zprávy týkají primárně studií, které pracují s hospitalizovanými pacienty. Těch je však obecně méně než desetina nakažených.

Odepisujeme mladé lidi

Většina zemí, snad s výjimkou Švédska, dnes spoléhá na strategii, která se dá zhruba popsat jako: „Nepřiznáme to, ale žádné řešení nemáme. Budeme se snažit i za cenu dramatických ekonomických nákladů výskyt covidu v podstatě minimalizovat a současně se modlit za nalezení účinného léku či vakcíny bez vedlejších efektů.“ Pokračováním stávajícího boje s hrozbou covidu způsobem maximálně omezujícím šíření nákazy a důrazem na de facto zvětšení společenského odstupu a zmenšení četnosti lidských kontaktů likvidujeme na lidských kontaktech založené sektory služeb.

Nebo jako u vzdělávání ničíme kvalitu jeho produktu. Bereme té mladé generaci – kterou jsme pro zahleděnost do mobilů často rádi karikovali obrazem skupiny mladých, kteří se v hospodě dívají do mobilů, místo aby se vzájemně bavili – možnost společenské interakce. Ignorujeme přitom, že takto vyroste a o nás se za pár desítek let bude starat generace nekvalitně vzdělaných lidí bez schopnosti osobního kontaktu. Což má ale být v budoucí společnosti 4.0 ta lidská schopnost, díky které mají lidé konkurovat umělé inteligenci, jež je z většiny dnešních pracovních pozic stále úspěšněji vytlačuje. Odepisujeme tedy mladé lidi, které covid nijak významně neohrožuje.

Ještě na počátku devadesátých let by rozšíření covidu skončilo sice nouzovým stavem, spartakiádními lůžky na nemocničních chodbách a asi i budováním polních nemocnic, ale také relativně rychlým promořením a vytvořením kolektivní imunity těch, kdo by se nechránili. Do roka, roka a půl by epidemie končila, samozřejmě za cenu mnoha mrtvých s indikací nákazy covidem. Nejspíše by se při tom začali chránit ti starší, ale počet obětí by se i při nízké smrtnosti mladších generací, u kterých by zřejmě k promoření končícímu získáním kolektivní imunity došlo, počítal spíše v tisících, a pokud by se nepovedlo chránit či izolovat starší občany, v několika desetitisících. Koneckonců právě teď si připomínáme poslední velkou chřipkovou epidemii poloviny devadesátých let. Odhaduje se, že přinesla šest tisíc obětí.

Dnes jsme v přístupu ke covidu jinde. Stojí to oněch minimálně 600 miliard korun, v relativním vyjádření se bavíme o nákladu v desetimilionech, možná stamilionu na jeden zachráněný lidský život. Toto jsou až o dva řády vyšší částky než ty, které běžně v rámci zdravotního systému vynakládáme na jeho záchranu. Nesnižujeme – dle údajů WHO – rizika průměrného občana z covidu na úroveň jiných nemocí, snižujeme je nejméně o řád níž.

Dnes nekomunikovatelná fakta

Stojí za úvahu i to, proč to vlastně činíme. Tak nákladná opatření totiž neznamenají, jak jejich autoři prezentují, že se snižuje, kolik bude nemocných či kolik jich zemře. Ona jen přesouvají podobné počty předčasných úmrtí z míst, kde jsou v médiích a komunikačních sítích vidět, tam, kde vidět nebudou. Od covidu k depresím ze ztráty zaměstnání či jiných jistot. K alkoholismu. K úmrtím plynoucím z horší zdravotní péče, neb zasažená ekonomika nebude schopná lepší financovat. Přesouvají se také od starší generace k té mladší. Nerozhoduje se tedy dnes o tom, o kolik méně lidí umře, ale o tom, kdo a jak umře.

Děje se tak ne proto, že jsme tak zbohatli, ale proto, že některé mediální obrazy covidové krize nemohou politické elity minimálně v demokratičtějších systémech riskovat. Obrazy rakví v Itálii vytvořily stav věcí umožňující za souhlasu obyvatelstva uzavírat ekonomiky a rušit občanské svobody. Ignorujeme, že ani italský zdravotní systém zahlcen nebyl, jen v něm kvůli jeho decentralizaci nebylo možné operativně činit to, co se dělo ve Francii: naložit nemocné do vlaků a převézt je do těch nemocnic, kde by byly volné kapacity k dispozici.

Zapomíná se na leccos, uvědomuje si třeba někdo, že u nás letos v průměru umíralo 309 lidí za den? Či že v 31. týdnu tohoto roku umřelo zhruba o 450 lidí méně než loni? Že počet úmrtí za rok se u nás každoročně mění v řádu tisíců? Ke své škodě se to pokusil připomenout premiér, aby zjistil, že některá fakta jsou v dnešní společnosti nekomunikovatelná. Místo toho jsem si ale vedle drastických zpráv o dlouhodobých důsledcích covidu toto pondělí jako zprávu dne na většině zpravodajských serverů přečetl, že „Českým nemocnicím do týdne dojde remdesivir“. Tedy, pokud ho nenakoupí… Tak určitě, to znám, mně třeba, pokud nenakoupím, dojde do týdne skoro vždy mléko v lednici, chleba v kredenci, někdy zubní pasta, z léků častěji acylpirin a něco proti kašli…

Covid ilustruje, jak je dnešní společnost schopna vytvořit situaci, ve které nelze nevynakládat zdroje způsobem, kdy je jejich efekt velmi marginální. Sociální sítě a na nich kolující obrazy umírajících neumožňují politikům nejednat. Moderní, na tržním systému založená společnost, chceme-li kapitalismus, už jednou zažila situaci, kdy způsob šíření informací podlamoval, nikoliv násobil schopnost společnosti fungovat efektivně. Bylo to v první polovině 19. století, kdy náhlá schopnost masově šířit de facto bulvár, noviny o jedné dvou stránkách, lidem, kteří je sice byli schopni číst, ale už neuměli informace hodnotit, vedla k velmi nákladným bouřím, společenským nepokojům. Podstatná část společnosti prostě nebyla zvyklá hodnotit psané slovo náhle masově, tedy velmi levně, produkovatelné a šiřitelné. Situaci dostala pod kontrolu až státem institucionalizovaná cenzura. Cenzura, za niž nesli politici odpovědnost, cenzura prováděná institucemi, které byly v měřítkách tehdejší společnosti pod demokratickou kontrolou.

Dnes zažíváme totéž s multimediálními, hodně na obrazech založenými sděleními. Jsou produkována a šířena takřka zadarmo. Některé asijské společnosti už po řešeních založených na určité míře cenzury sáhly. Nemusíme v nich chtít žít, ale měli bychom si všimnout, že se nezdá, že by míra nedůvěry v nich žijících občanů v systém byla větší než u nás. Nemluvě o tom, že jejich relativní ekonomický postup je neoddiskutovatelný.

Jaká má být oběť za zadržování covidu?

Což mě obecně vede k úvaze, které se bojím, ale kterou musím formulovat. I společenský systém je založen, samozřejmě ne pevně dán, na technologiích. Mezi ty, které jsou pro efektivní organizaci moderní společnosti významné, patří stále významněji a významněji i způsob zpracování informací a jejich předávání.

Co když nástup dnešních informačních technologií znamená, že hierarchicky řízené společenské systémy využívající vyšší míry centralizovaného rozhodování jsou náhle v porovnání se společnostmi pracujícími více se spontánními individuálními interakcemi jednotlivých částí svých systémů efektivnější? Neboli co když je dnes monopolista-korporát často efektivnějším řešením než volný trh? Co když se výhody liberální demokracie vůči autokratičtěji uspořádaným společnostem zmenšují? Co když přichází období favorizující více hierarchické společenské systémy, schopné rychleji prosazovat řešení, která je posouvají dál? Pro mě osobně velmi nelehká úvaha.

Současný civilizační okruh, ve kterém žiji, má, obávám se, problém. Ne s covidem, ale s dnešním způsobem nakládání s informacemi. Ten vede k tomu, že zadržování covidu je veřejností vnímáno jako jeden z ultimátních úkolů současné doby, kterému má být obětováno zcela evidentně neúměrně mnoho. Je-li tomu tak, řešení nelze nalézt bez toho, že se začneme více zamýšlet a hlouběji diskutovat o tom, jak se s informacemi v současné komunikační a mediální síti liberálních demokracií zachází. A také ne bez toho, že si začneme všímat, jak je tomu u zemí, které jsou v globální konkurenci stále více a více úspěšnější.

Autor je hlavní ekonom, Generali CEE Holding a bývalý guvernér ČNB

LN, 2.10.2020








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.