26.8.2019 | Svátek má Luděk


ESEJ: Než se rozhodnete oslovit advokáta...

17.7.2019

Osmkrát jsme si povídali o tom, jak je to s právem složité, jak je na jedné straně důležité vědět a poučit se, ale jak je na druhé straně právní informace bez užitku. Opakovaně připomínáme, že důležitější než právo jsou mezilidské vztahy.

Na spoustu věcí máme zákonné právo a kdo ho zná, kdo se ho dozví, kdo se dřív zeptá a chová se podle něj, ten má před neinformovaným výhodu několika koňských délek. Vzdělání má obecnou a široce uplatnitelnou vlastnost, i když ani s ním nelze usnout na vavřínech, protože vše je v pohybu a neustále se mění. Nejen právo, ale i vztahy a my se měníme s nimi. Kdekdo by si přál, aby se jeho partner od svatby už nikdy nezměnil. A jiný sní o tom, jak svou drahou polovičku po svatbě promění. Jenomže ve vztazích a v právu není dopředu nikdy nic jisté. Podobně jako život, v němž máme jen dnešní den, protože minulost nezměníme a budoucnost je vždy nejistá.

Kdekterý účastník rodinného sporu si přeje mít všechno černé na bílém, konečně držet v ruce jasné soudní rozhodnutí, aby už nebylo sporu, s kterým rodičem má dítě trávit víkend, aby nebylo třeba se s druhým dohadovat. Toužení je to lidsky pochopitelné, ale právní moc není žádné kouzlo a ani spolu s ním se nedostaví očekávané uspokojení. Předně proto, že lidé jsou jen výjimečně ochotni podřídit se pravomocnému rozhodnutí. Občas je plně akceptují, jde-li o osobnostní stav (vinen, odsouzen, rozveden, je či není otcem). Někdy se s rozsudkem naoko smíří, třeba když mají zaplatit žalovanou částku (není zbytí, tak zaplatí). Jenomže v rodinných věcech se rozsudek nedá splnit jedním plněním.

Dítě roste a s ním se přirozeně mění podmínky, poměry, potřeby i přání. Mění se nejen jeho svět, ale i světy rodičů a rodinných příslušníků a rozsudky před dvěma či třemi lety těžce vymodlené dříve či později přestanou odpovídat realitě. Není možné kvůli dětem každoročně chodit k soudu nebo ho při každé změně žádat, aby věc znovu otevřel a projednal. Soudní rozhodnutí ve věci nezletilých dětí nemohou obsáhnout všechny podrobnosti, žádný soudce není schopen vypočítat situace, jež děcku přinese budoucí život. Rodičovské očekávání je prostě nesplnitelné a kdo kvůli chiméře běží k soudu, bude maximálně zklamán.

Rozsudek totiž obsahuje výrok, který stvrdí jen základní věci – kdy má být dítě s otcem a kdy s matkou, kdo má komu kolik peněz platit a případně kdy, kdo a jak si má děťátko vyzvedávat. V životě dítěte či rodiny vůbec však probíhají stovky zajímavých věcí, o kterých rodiče musejí komunikovat, ať už se jim to líbí, nebo ne, ať po tom touží, či je to naopak obtěžuje. Někdo z nich například onemocní nebo přijde o zaměstnání, dítě potřebuje brýle, nové kolo nebo akutní lékařský zákrok, mění se školy, zájmy, priority. Otec, matka, dítě a příbuzní jsou vzájemně spojeni pupeční šňůrou, z níž se nikdy úplně nevyvážou. A rodinu si člověk nevybírá. Rodinu prostě a jednoduše má a je navždy její součástí.

Kdy je namístě nebojovat

Žijeme v bojovné době, která ctí vítěze a opovrhuje poraženými. Vyhrát si přeje každý, ale život se neinscenuje jako divadelní hra. Někdy se věci stanou bez něčího zavinění, prostou souhrou nešťastných náhod či okolností.

Klient si leckdy přeje označit viníka, který mu způsobil rozpad vztahu, zbavil ho dítěte či zavinil hmotné škody. Jenomže často prostě není možné ukázat prstem na někoho konkrétního. Jindy klient ví, kdo je konkrétním škůdcem, před soudem však není schopen unést důkazní břemeno. Moderní civilní proces vyžaduje, aby ten, kdo něco tvrdí, svá tvrzení před soudem také prokazoval. Soudce totiž není bůh vševědoucí a u případů, které mu jedna strana popisuje, nikdy nebyl osobně přítomen. Nemůže věřit tvrzením jedné strany, pokud o nich neexistuje jiný důkaz. Možná se to zdá obtížně pochopitelné nebo navýsost nespravedlivé, ale žádný jiný systém lepší není. Někdy důkazy (listiny, fotky, záznamy, očitá svědectví) existují, jindy ne a pak má člověk smůlu. A pokud viníci nejsou známi nebo důkazy nejsou k dispozici, člověk rozumný by měl předem ztracený boj vzdát. Moudrý advokát, o němž klient získal kladná doporučení, je schopen poskytnout klientovi právní rozbor, zpětnou vazbu a nezbytnou radu, jež někdy zní takto: Ne všechny bitvy je třeba bojovat, někdy je vítězstvím hru prostě přestat hrát.

Ne že by v klientově duši nastal klid, mír a pocit usmíření, nicméně někdy je lepší mávnout rukou, nesoudit se, žalobu vzít zpět, o dítě neusilovat a jít dál.

Další otázkou je skutečná motivace. Lidé nevědí, co vlastně chtějí, jen málokdy jim jde o cíl, který před advokátem hlasitě formulují. Místo žaloby, rozsudku, smlouvy, financí či střídavé péče volají po pomstě, po spravedlnosti, po odplatě, po zničení protivníka, po klidu a míru, po usmíření. Zkušený rodinný advokát je mnohem víc psychologem než precizním milovníkem paragrafových kejklí. A jeho největším oříškem není právo, soudy, judikatura ani zákonodárci, ale klient a vše, co někde uvnitř, v duši, prožívá.

Klienti a jejich duše

Právní normy jsou specifickým světem, jenž předpokládá, že lidé se řídí řády a pravidly, věci fungují, orgány pracují a důvodové zprávy celý ten virtuální svět funkčně popisují. Každý nový zákon chce napravit svět a učinit jej lepším. Právo je však jen umělý konstrukt fungující výlučně ve sterilním prostředí, v teorii a v myšlenkách stvořených v mozku svých autorů. V realitě je kdekdo ohýbá a překrucuje, vyhýbá se mu a zneužívá je, takže lidstvo spíše existuje navzdory právním normám než díky nim. Právo je tak společná lidská iluze o sdílené zkušenosti, jež reálně vlastně neexistuje.

Jedince lze jen obtížně oddělit od doby, jež na něj dopadá a formuje ho. V období válek byl člověk tvrdší, zatímco dnes měkne jeho tělo, svaly, obličej i duše. Češi tloustnou, ačkoliv jedí lepší jídla, pijí méně alkoholu, nekouří, a byť se dožívají vyššího věku, umírají více zbědovaní. Přibývá lidí křehkých, obtížně odolávajících tlaku dnešní doby, stresu, dotyku, slovu, pohledu. Antidiskriminační zákony původně společnosti slibovaly méně diskriminace, přesto je stížností stále více, navzdory moderní pokrokové době nesrovnatelné s dobou diktátorskou. S dušemi rodinných klientů je třeba zacházet stále opatrněji, jako by probíhal proces opačný místo zocelení.

Muži měknou, pláčou, pečují o sebe, voní se a chodí na manikúru, žádají novorozence do své péče a střídají se na pískovišti, zatímco ženy, jimž tvrdne chování i slovník, řídí firmy, velí institucím, a měkcí muži je pak právě proto opouštějí. Matky nechtějí být doma s dětmi a pak se diví, když na jejich uprázdněné židle usedají muži. To vše se komplikuje emocemi, které rodinné vztahy s sebou přinášejí.

V rodině přitom není takřka nic objektivní. Kdybychom obě strany sporu posadili na detektor lži, ukázalo by se, že jsou všichni skálopevně o své pravdě přesvědčeni. A kdyby jenom to! V rodinných sporech se i drobnost jeví jako problém akutní. Je třeba ho řešit právě teď a všechny přesvědčit, že musí konat v zájmu dítěte, vztahu, majetku, života a zdraví.

Milí klienti, zdají se vám instituce nepochopitelně lhostejné a laxní? Vězte, že to je jen momentální dojem, protože horečná aktivita, tlaky a soudní rozhodování rodinné vztahy komplikují a zhoršují, místo aby je zjednodušily nebo zklidnily. Lékem na vzedmuté vlny vášní v rodině není advokát, soud, spěch či pravomocné soudní rozhodnutí, ale kupodivu právě čas.

Nové problémy na obzoru

Jeden by řekl, že už jsme se v rodinném právu dostatečně vykoupali a že je na čase konečně říct dost. Jenomže to není na nás, na odbornících, na advokátech nebo na opatrovnických soudcích. To mají v rukou sami klienti, čtenáři, veřejnost, zkrátka všichni, kdo jsou ochotni se zastavit, zamyslet, popřemýšlet.

Možná, že právě jim je určen výhled věcí budoucích, jež se už rýsují na obzoru. Mezinárodní únosy dětí známe od nepaměti a většina dnešní společnosti chválabohu akceptovala, že odvážet neviňátka přes hranice je protiprávní. Přesto se chování naprosto totožného dopouštějí vnitrostátně maminky i tatínkové, když bez souhlasu druhého rodiče zákeřně odstěhují dítě z Prahy třeba do Vrchlabí. Je jen otázkou blízké budoucnosti odsoudit podobné chování jako naprosto nemyslitelné.

A pak jsou tady rodiče a prarodiče „patchworkových“ dětí, jimž do rodiny neočekávaně spadne kukaččí dítě, dítě cizí, přivdané nebo přiženěné. O tomto problému se zatím mlčí a právo ho dosud opomíjí, leč matky i babičky nechtějí vychovávat cizí děti, jen se o tom zpravidla zdráhají promluvit.

Pak tu máme páry a jednotlivce bezdětné z vlastního rozhodnutí, kterážto okolnost na první pohled ani drobátko nesouvisí s právem. Vzhledem ke stárnutí českého obyvatelstva však dříve či později ochota mít děti logicky najde svůj obraz v právu, protože pro lidskou společnost je charakteristické nejenom sdružovat se (do skupin kolem stovky osob), ale též nechávat po sobě na tomto světě vedle majetku i potomky, jimž se koneckonců onen majetek později přenechává.

A konečně a paradoxně k posledně uvedenému tu máme děti „vyrobené“ na objednávku stejnopohlavních párů a všechny diskuse, jež se kolem těch minoritních drobečků neustále vedou.

Inu, uvidíme, kterým směrem bude vývoj pokračovat a jaký negativ se promítne do rodinného práva. Jen prosím všichni vězte, že právo není samospasitelné a ze všech práv to rodinné je sice nejslyšitelnější, nejvýbušnější a nejvíce zalito emocemi, současně je však také nejméně logické, nejméně objektivní, nejméně exekutivní a vynutitelné.

Rodinným právem si prostě nikdo nepomůže, rodinným soudem se žádné mezilidské vztahy nevylepší. Jde možná o bolestné konstatování, ale čím více očí si je přečte a myslí uvědomí, tím méně pomýlených očekávání se objeví u soudů a v advokátních kancelářích.

KONEC

LN, 12.7.2019

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.



60 % žen předstírá orgasmus. Proč tomu tak je?
60 % žen předstírá orgasmus. Proč tomu tak je?

Na 8. srpna připadá mezinárodní den ženského orgasmu! Jak svátek vznikl a proč ženy orgasmus někdy předstírají?

Diskuse


D. Polanský
13:05
17.7.2019

J. Tachovsky
16:02
17.7.2019

J. Jurax
19:26
17.7.2019

A. Alda
9:02
17.7.2019

počet příspěvků: 6, poslední 17.7.2019 07:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.