Dějiny jsou stále s námi tak, že se v přítomnosti vždy často rýmují a tímto svým pohybem utvářejí dnešek. Platnost uvedeného spojení úvah o dějinách a současnosti od Martina Heideggera a Marka Twaina lze konkrétně prokazovat do nekonečna. Ukažme si ji zatím jen na několika málo příkladech.

Tak třeba takzvaná „mírová politika“ usmiřování totalitních diktatur demokraciemi. Samozřejmým předpokladem takové politiky je dějinami dodnes pokaždé vyvrácené přesvědčení, že totalitní a jim blízké diktatury přece mohou s demokraciemi mírově koexistovat a že se časem takřka zákonitě postupně přemění v demokracie. To prokazuje jak dějinná zkušenost vztahu demokracií jak s nacistickým Německem, tak komunistickým Ruskem. Na trpké konce takových skálopevně přesvědčených demokratických mírotvůrců, jakými byli britský premiér Neville Chamberlain nebo československý prezident Edvard Beneš, se přitom raději zapomíná, když nyní jejich následovníci, jako je dnešní americký prezident Joe Biden nebo jeho český protějšek Miloš Zeman, dělají dějinami nepoučitelně totéž, aby před soudem dějin dopadli obdobně neslavně jako jejich jmenovaní dějinní předchůdci.

Anebo ta tvrdošíjně se navracející, do politiky přetavená touha po nařízeném nastolení rovnosti a hmotného štěstí všech lidí. Tedy vyhlásit a zřídit takto chápaný ráj na zemi, a to zde a nyní. Na takovou rousseauovskou fikci zlatého věku lidstva odpověděl přiměřeně německý filosof Hegel. No tak jak chcete, dáme tedy každému stejně. Jenže já se vám zaručuji, že už za čtvrt hodiny bude všechno jinak.

Proč asi? No zajisté jen proto, že jsme každý jiný, ne stejný. Takže totalitní a jim blízká hnutí a jejich diktatury k takové nepřirozené stejnosti v zájmu pokroku a štěstí všech všechny ve své moci donucují systematickým a nesmlouvavým násilím. Jak říká opět Hegel ve své Fenomenologii ducha, pod gilotinou jsme si všichni rovni. Dodejme, že v koncentračních vyhlazovacích táborech neméně a v totalitních diktaturách obecně. A rovněž ve světě údajné politické korektnosti dnešních pokrokářů, tedy tzv. „progresivistů“ neméně. Víme v něm totiž, obdobně jako za časů údajně nadobro překonaných totalitních diktatur, jaká slova jsou zakázaná, povolená a žádoucí. A že za ta zakázaná následuje od dohlížejícího Velkého bratra tvrdý existenční postih. Takže Orwellův termín „myšlenkový zločinec“ náhle povstal z domnělého popela dějin a má se opět čile k světu.

A do třetice příklad tupě reaktivního, zato dodnes setrvalého, rázného odmítání komunistického totalitního falšování českých dějin. A to způsobem, který komunistickou totalitní ideologii jen obnovuje tak, že ji pouze trapně a únavně opakuje naruby. Mám na mysli mechanicky tupou myšlenkovou reakci na komunistické ideologické překrucování období husitství a českého národního obrození jakoby prý dějinných předchůdců marxistického komunismu. A mnozí naši revoluční pokrokáři hlavně po pádu komunistické totalitní diktatury proto usoudili, že tomu tak v českých dějinách skutečně bylo, a jak husitství, tak české národní obrození 19. století tedy prohlásili a dodnes prohlašují za jakési až zločinné omyly českých dějin, k nimž přidávají i masarykovský odboj proti Rakousku-Uhersku a následné období samostatné první Československé republiky. Tak se ale jen logicky sblížili a sbližují nejen s protidemokratickou ideologií pomnichovské československé, tzv. druhé republiky z let 1938-1939, ale i nacistického období protektorátu. Stáli tím i u zrodu dodnes setrvalého nekritického velebení éry habsburské monarchie, jež na staletí odstranila českou státní samostatnost. Touto věcně neudržitelnou ideologií motivují i vztyčování podivných soch oslavujících uvedené období neexistence samostatného českého státu.

A tak nikoli náhodou obdobně nekriticky a fanaticky vychvalují federalistickou ideologii a její hlavní politický proud Evropské unie, jenž zjevně usiluje o postupné odstranění evropských demokracií, a dostává se proto do stále se stupňujícího závažného konfliktu se státně pluralitní podstatou Evropy a evropských dějin. Tak se jen ukazuje, že temné dědictví komunistického totalitního způsobu myšlení a jednání má u nás před sebou ke svému skutečnému pochopení, zvládnutí a překonání ještě notně dlouhou dějinnou cestu. Jeho domněle pokrokářský, rýmující se druhý život v současném demokratickém prostředí to pádně dokládá.