Je smutné, že Čestmír Klos dává v článku Probudili medvěda (EURO 20/2009) v otázce Šumavy na vybranou buď „rozsáhlé plochy udusané těžkou technikou a zarostlé buření”, nebo „mrtvé kmeny stromů s živým podrostem samovolně vzrostlých semenáčků”. Zelenou Šumavu se vzrostlými stromy známou mnoha generacím však nenabízí. Podobnou mystifikací je, že Národní park Šumava (NPŠ) není hospodářský les, a proto se v něm nesmí zasahovat proti kůrovci. Šumavské lesy však byly jako hospodářské vysázeny a několik století pěstovány.

Šumava není žádnou přirozenou „divočinou” a nechat působit ve smrkových monokulturách kůrovce je zločin. Kdyby se proti kůrovci v okolí Boubínského pralesa několik století nezasahovalo, dnes by neexistoval. Pralesní zbytky na Pramenech Vltavy s více než 400letými stromy nechala správa parku napospas kůrovci a dnes jsou mrtvé.

Odlišný spor

Čestmír Klos prezentuje spor o Šumavu jako spor o těžbu dřeva a kácení. Tak tomu však není. Jde o to, zda včas likvidovat kůrovcem napadené stromy, aby se z nich nešířil, nebo nechat „přírodu jí samé”. Likvidovat včas kůrovcem napadené porosty však neznamená velkoplošnou těžbu, ale odstraňování již napadených jednotlivých či malých skupin stromů, z nichž se šíří. Tyto stromy jsou již stejně odsouzené k zániku a jejich odstraněním se zachrání celé porosty. To je také důvod, proč zastánci zelené Šumavy vystupují proti stoupencům nezasahování. Spor o budoucnost Šumavy vedou ti, kdo usilují, aby v ní našel domov nejen rys či tetřev, ale i člověk a aby se otevřela šetrnému užívání a rekreaci. Jejich odpůrci pak Šumavu před člověkem stále více uzavírají a nejraději by tam namísto „železné” opony stáhli „zelenou”. Nezasahování v jedněch lesních porostech však způsobuje obrovské těžby kůrovcového dříví v jiných lesích, čímž vznikají dvojnásobné ekologické škody. NPŠ na své webové stránce uvádí, že v roce 2008 bylo zpracováno 119 tisíc kubických metrů dřeva napadeného kůrovcem – jeho letošní odhad činí 240 tisíc kubických metrů. Z bezzásahových zón se kůrovec šíří do dalších lesních porostů, čímž kalamita narůstá. Vznikají tím značné ekologické škody, které se v poslední době neustále zvyšují. Postiženy jsou i lesy jiných vlastníků (měst Volary a Kašperské Hory) a soukromníků. Výrazné zvýšení kůrovcových těžeb vykázaly v roce 2008 i Vojenské lesy a Lesy ČR, které sousedí s NPŠ. Vedení NPŠ, předseda vědecké sekce jeho rady Jakub Hruška a některé nevládní organizace matou veřejnost, naznačují-li, že kůrovec na českou stranu Šumavy přelétává z rakouských lesů.

Poškozená funkce lesa

V roce 2007 zasáhl lesy NPŠ orkán Kyrill. Tehdy však bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík rozhodl, aby část kalamity byla ponechána bez zásahu – NPŠ uvádí 140 tisíc kubických metrů dřevní hmoty, dle některých odborných odhadů šlo o mnohem vyšší objem. Tímto rozhodnutím se však kůrovec ještě víc rozšířil. Šumavské obce proti němu podaly rozklad.

A když ministr nereagoval, podaly na něho žalobu za nečinnost státního úředníka. Poté, co své rozhodnutí potvrdil, vznesly žalobu správní.

V roce 2008 Policie ČR nechala vypracovat znalecký posudek ve věci poškozování životního prostředí v NPŠ. Posudek prokázal, že v NPŠ byly v důsledku napadení kůrovcem poškozeny funkce lesa coby složky životního prostředí (ekologická škoda). Znalecký posudek byl zpracován dle dvou nezávislých metodik a vyplývá z něj, že škoda činí přibližně pět až osm milionů korun na hektar. V roce 2009 média uvedla, že v NPŠ od jeho zřízení odumřely kvůli kůrovci tři tisíce hektarů lesních porostů. To představuje škodu na mimoprodukčních funkcích lesa zhruba 15 až 24 miliard korun. Škody na lesních porostech vznikly i v zásahových zónách.

Velké ztráty

V NPŠ se zhoršuje přírodní prostředí ve vztahu ke stavu před jeho vyhlášením v roce 1991. Území NPŠ patří do chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV) a odpovídá hranicím Chráněné krajinné oblasti Šumava.

V CHOPAV mají být uplatňována ochranná opatření bránící snižování vodního potenciálu území, nepříznivým změnám jakosti vod a zásahům do přírodních poměrů, které by mohly negativně ovlivnit vodohospodářskou funkci oblasti – přirozenou retenční schopnost a možný zdroj pitné vody.

Odumřelé lesní porosty však tyto funkce plnit nemohou. Prognózy upozorňují na případný nedostatek pitné vody na tomto území. Proto je třeba přijmout veškerá opatření, která zachovají alespoň současné schopnosti území.

V důsledku odumírání lesních porostů a rozsáhlých těžeb kůrovcového dříví se na území NPŠ snižuje produkce kyslíku a možnost vázat uhlík v dřevní hmotě. Tři tisíce hektarů odumřelého lesa způsobují ročně ztrátu zhruba deseti tisíc tun kyslíku a čtyř tisíc tun uhlíku. Obdobná je ztráta v důsledku těžby kůrovcového dříví. Ekologické škody kvůli nezasahování dnes činí několik desítek miliard korun. Bude-li současný trend podporovaný ministerstvem životního prostředí a vedením NPŠ pokračovat, tyto škody výrazně narostou a negativní dopady na životní prostředí se dotknou všech. A některé mohou být nevratné.

Vzniká tedy otázka, zda jsou veřejné prostředky na činnost NPŠ vynakládány účelně a hospodárně. Senátní výbor pro životní prostředí se proto obrátil na Nejvyšší kontrolní úřad, aby hospodaření se státními dotacemi v NPŠ prověřil.

Euro, 29.6.2009