Hned po motorových vozidlech samotných je jejich rychlost druhým celoevropským společenským nepřítelem. V Nizozemsku snížili maximální rychlost na dálnicích na 100 km/hod, aby bylo méně oxidu uhličitého. Ve Francii se mimo dálnice a obce smí jezdit nejvýše osmdesátkou. V Německu smějí nákladní auta mimo dálnice a obce jezdit nejvýše šedesátkou. Důvody si, čtenáři, dosaďte sami, je jich spousta.

Policie nejen naše, ale v celé Evropě povolené rychlosti důsledně kontroluje a jejich překročení tvrdě, fotograficky, kyberneticky automaticky trestá. Hlavním důvodem je to, že nepovolená rychlost je téměř jediný přestupek proti dopravním předpisům, který policie dokáže v běžném provozu efektivně pronásledovat. Většiny těch ostatních se dopátrá až při vyšetřování nehody.

Těch loni policie podle vlastních statistik vyšetřila 98 460, zhruba o tisícovku méně než v roce předcházejícím. Nejčastější příčinou v 69 % případů byl nesprávný způsob jízdy. A z těchto nesprávných způsobů jízdy nejčastěji šlo o nevěnování se řízení vozidla a nesprávné couvání nebo otáčení.

Nepřiměřená rychlost byla příčinou pouze z 15,4 procenta z celkového počtu nehod. Avšak nejvíce lidí, 180, z těchto příčin přišlo o život. To by důraz na kontrolu a trestání rychlosti ospravedlňovalo. I když nesprávný způsob jízdy měl loni na svědomí 167 životů, což byl druhý nejvyšší počet a ne zase o tolik nižší, než v případě rychlé jízdy.

Ale je tu ještě jedna podstatná věc. Přiměřená rychlost, zaznamenaná v policejních statistikách, není totéž, jako nejvyšší povolená rychlost. Například na dálnici je nejvyšší povolená 130 km/h, ale ruku na srdce, kolegové řidiči, skoro všichni víme, že se dá jet i sto šedesát, aniž bychom kohokoliv ohrozili nebo omezili. A naopak, v mlze nebo na sněhu je i osmdesátka nepřiměřeně rychlá. Řetězové dálniční havárie napovídají, že kdosi za ztížených podmínek jel 130 prostě proto, že se to smí, že až tam je limit. Podobně ve městě, kde platí nejvíce padesát, v městských uličkách nebo na sídlišti, kde parkují auta po obou stranách vozovky, dovádějí děti a ulici přebíhají psi, může být i třicet příliš. (No, ať mají radost.)

V tom je potíž plošně stanovovaných nejvyšších povolených rychlostí. Kromě nich totiž příslušný zákon obsahuje ještě dlouhou řadu omezení rychlosti. Zkráceně například: před přechodem smí jet řidič jen tak rychle, aby stačil zastavit vozidlo, když na přechod vstoupí chodec. Řidič je povinen přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky, charakteru provozu, technickému stavu vozidla a svým schopnostem. Případně smí jet jen takovou rychlostí, aby stačil zastavit vozidlo na vzdálenost, na jakou má rozhled. Atd… Institut nejvyšší povolené rychlosti pak prakticky znemožňuje trestání nepřiměřené rychlosti v živém provozu.

Nejtragičtějšími příčinami nehod řidičů motorových vozidel s téměř pětinovým podílem na celkovém počtu zabitých v provozu bylo v roce 2022 nepřizpůsobení rychlosti dopravně technickému stavu vozovky. Dále přejetí do protisměru (16,3 % usmrcených osob) a nevěnování se řízení (14,1 % mrtvých).

Jistě lze souhlasit s tím, že místní omezení nejvyšší povolené rychlosti úzce souvisí s rychlostí přiměřenou. Většina řidičů jezdívá stále stejné trasy. Řidiči sami už vědí, kde je zastávka autobusu s přechodem pro chodce, nebo kde do hlavní silnice ústí vedlejší, ale je z ní mizerný rozhled. Tam zpomalí, ač sami jsou na té hlavní. Na což ale spoléhat nelze, jezdí tudy i nemístní, proto se upozorní dopravní značkou, že by měli zvolnit. Podobně třeba před překážkou v cestě.

Bylo by úplně výborné, kdybychom svá auta dokázali provozovat „přiměřeně“. Ubylo by dopravního značení, mnohde už chaotického, ubylo by policejní šikany a hlavně nehod, zranění a smrťáků. To je ovšem stav ideální, a tedy nedosažitelný.

Na kontrolu rychlosti nejvýše povolené nelze rezignovat. Nesmí se z ní ale stát nábožné tažení. Tlaky na plošná omezování rychlosti nepřiměřeně sílí. Jedno nábožné tažení už mnoho týdnů táhne Prahou, omezuje dopravu na nejrušnější ulici v republice v době dopravní špičky a žádá plošné omezení rychlosti ve městě na 30 kilometrů v hodině. Pražský magistrát ustoupil násilí, když tento týden přislíbil s třicítkáři jednání. Že prý také založí odbornou výzkumnou pracovní skupinu, aby požadavek společně posuzovali. Je to ztráta času a vyhozené peníze. Manifestanti prohlásili, že tažení potáhnou až do vítězného konce. To znamená bez ohledu na výsledky práce komise. Bude to podobné, jako když byli zástupci ekologistických organizací přizváni do vládní Uhelné komise. Ještě než z ní něco vyšlo, násilně okupovali hnědouhelný důl. A ještě dříve, než závěry uhelné komise vláda projednala, zástupci zelených komisi manifestačně protestně opustili, protože návrhy pro vládu nebyly po jejich.

Takže nepropadejme iluzím. Třicítka v Praze plošně bude a přiměřenost … co s ní? Snad zůstane alespoň v zákoně 361/2000 Sb. v platném znění o provozu na pozemních komunikacích. Jako nedosažitelný ideál.