Prvního července - v první den platnosti nového zákona - odjíždím z rozpáleného Brna na dva týdny do malé vesničky na pomezí Drahanské vysočiny a Moravského krasu. Cesta po „silnici smrti“ číslo 43 z Brna přes Českou do Lipůvky a dále k Černé Hoře probíhala neobyčejně idylicky. Auta svítila, posádky byly připoutané, padesátku všichni dodržovali již od tabule s názvem obce a lipůvecký radar blikal mezi 45 a 49 kilometry. Dokonce ani na strmém vjezdu do Lažan gumy nehvízdaly. Plynule jsme se propletli šikanou u opravy místní vozovky a pokračovali na sever.

U obce Závist po pravé straně míjíme vybagrovaný svah. Evidentně kvůli bezpečnosti práce je zde přirozená devadesátka výrazně omezena přenosnou značkou. Bagry a tatry motající se s naloženou zeminou mezi ostatními vozidly nejsou nic příjemného. Vadí mi, a to velice, že v sobotu, kdy bagrista leží u rybníka a provoz na silnici není stavbou nijak dotčen, omezení hloupě trvá. A bude jistě hloupě trvat až do pondělního rána.

Vjíždím do Jestřebí, jedu téměř padesátkou a předjíždí mě hejno čtyř motorek. Podotýkám, že nijak agresivně, ani ne moc rychle. Jejich jízda přes plnou čáru v zatáčce ani zakryté číslo vedoucího stroje mne nijak neohrozily.

Na obchvatu na mostě přes železniční trať je povolená příjemná 80. Bohužel, končí dole na spešovské křižovatce, odtud dále je sice vozovka obchvatu ještě širší a ještě přehlednější, leč značka dovolující více jak 50 zde není a ani nikdy nebyla. Řidiči tří předjíždějících aut jedou pod dojmem předchozí osmdesátky.

Šplhám do svahu kolem rájeckého zámku a po několika kilometrech neuvěřitelně rozbité silnice voňavým lesem dosahuji cíle své cesty. Vítám se s domorodci a odpovídám na zdvořilé pozdravy jejich nezletilých ratolestí prohánějících se po obci na kolech. Jsou domácí, rozeznáte je snadno - jezdí bez helmy.

Druhý den mě z polední siesty vyburcuje řev túrovaného čtyřtaktu o značném objemu a s dokonale vyladěnými výfukovými rourami. Na návštěvu do sousední uličky přilétá mladý muž na silné žluté čtyřkolce. Oděn jen do trenýrek, prostovlasý, projíždí řízeným smykem úzkou křižovatkou mezi chaloupkami. Má štěstí, zmrzlinář tudy jezdí v sobotu a popeláři pouze každou druhou středu! Z kterého kraje kaskadér pochází, nezjistím, tabulka na stroji není.

Ani o identitě jiných samohybů se nemohu přesvědčit. Jezdí tudy anonymní prastará šedobéžová stovka tahající na pole zánovní přívěs. Naproti v ulici zastaví červená stodvacítka, taky bez čísla, s přívěsem vrchovatě naloženým dřevem na topení. Přívěs nemá pro jistotu vůbec nic, ani číslo, ani světla, ani odrazky, ani červené kolečko s povolenou rychlostí, ani blatníky, ani zástěrky. Pouze kola, oj a onu hromadu dřeva. Polonahá posádka, asi kvůli kožní alergii, pásy nepoužívá. Ale abych nekřivdil, řidič na svém tahači aspoň zapnul světla.

Na rande k sousedům jezdí téměř denně mládenec na bíločerveném terénním stroji. Někdy s helmou, někdy bez ní. Naposledy přijel i bez světlometu. Říkám si, vždyť nedostane v STK červenou známku! Moje obavy jsou liché. Prastará prostějovská espézetka vyšla v době, kdy zahraniční fabrika na popisovaný terénní motocykl ještě neexistovala. Tabulka stejně známku nikdy nepoznala. Naštěstí projíždějící veterán, hezká číza 175, má aspoň číslo z nějakého Pionýra.

To povedená dvojka asi sedmiletých kluků na - v okrese Blansko a v Číně - tolik populárních miničtyřkolkách žádné zábrany nemá. Nějakými zákazy vjezdu či přednostmi v jízdě si přece nebudou narušovat zdravý vývoj sebevědomí svého a pravděpodobně ani sebevědomí svých rodičů. Z naší obce nepocházejí a ze svého vzdáleného bydliště bystře jezdí po okresní silnici.

Místní všeuměl přes motory je na tom poněkud hůře. Když chce vyjet na své odhlášené zelené motorce, musí objet zaparkovaný červený žigulík, který je sice skrz naskrz prorezavělý jako cedník, ale obě známky svědčí o dokonalé objektivní kondici vozu.

Jako v Šanghaji si připadám, když potkám omšelý, kdysi modrý skútr Čezeta se dvěma cestujícími, jak vleče dvojkolák s obrovskou kupou trávy. Spolujezdkyně s jistotou balancující artistky umně přidržuje jednou rukou dlouhé dřevěné hrábě a druhou výhružně se blyštící kosu. Její nepřehlédnutelné pozadí slouží nejen ke kontaktu trupu se sedlem vozidla, ale rovněž zajišťuje bezpečné připojení vleku k tahači!

Je poslední den dovolené. Dnes mě nebudí kohout, nýbrž řev motoru z péráka se zařazenou jedničkou. Za plazícím se amatérským traktorem s vlečkou čerstvého hnoje se mísí výrazná vůně domova s kotouči modrého dýmu tryskajícího z netlumeného výfuku. Radši zapnu pásy, zapnu světla a vyrážím k domovu.

Kritizovaná silnice pod obcí se dnes hemží údržbáři. Na vjezdu do lesa opřeny o pařez pololeží polostojí dvě dopravní značky - práce na silnici a povolená rychlost 30. Marně přemýšlím, platí omezení, či neplatí. Vždyť pařez nemá červenobílé pruhy! Je to vlastně jedno, objedu pracovní stroje a stejně musím pokračovat krokem! Akorát marně vyhlížím jiný pařez s formálním ukončením omezení. Omezení samo skončí asi po 2 kilometrech na křižovatce u Lenčova. Napadá mě dotaz na správce silnice: Jestlipak máte ke každé značce omezení i značku s jeho ukončením?

Jsem zvědav, jak vypadá po 14 dnech staveniště u Závisti. Ve směru na Brno je přenosná značka omezující rychlost naštěstí (tedy pro plynulost provozu) diletantsky umístěna nějakých 10 m před křižovatkou, nemá tedy výrazný účinek. Můžeme pohodlně pokračovat kolem pusté stavby na protějším svahu a bez povšimnutí minout teď už zbytečný konec omezení.

Naproti obalovny nad kuřimským Podlesím nás zdrží sanitka ošetřující posádku auta, které se po přejetí do protisměru a překonání vysokého svahu ocitlo na střeše daleko v lánu zralého obilí. Úvahu o potřebném množství energie k dosažení takového fyzikálního výkonu vysvětluje vražedná kombinace: Muž okolo 20 let seděl za volantem staré škodovky vedle mladé dívky.

Doma vlezu pod sprchu a poté v pohodlí svého křesla čtu sofistikovaná pojednání o nápravě poměrů na českých silnicích. Vím o tom svoje!