Ale jsou okamžiky, kdy se i já ve svém věku nestačím divit. Zažil jsem dneska něco, co mne dovedlo do dalekých dob mého mládí, kdy se voda sypala a písek tek´, a Antonín Zápotocký psal, jak „rudí zářili na Kladnem.

Náhle mne ovanula doba, kdy jsme jako kluci chodili na taneční čaje na „Střelecký ostrov“ v Praze. Chodili jsme tam proto, že jinak bychom museli mladé holky našeho věku dost složitě různě nahánět, zatímco na „čaje“ houfně chodily mladé dívky samy a rády.
Součástí takových „čajů“ byl také „bufet“ s občerstvením. K jídlu tam bývaly chlebíčky a „ruská vejce“. Případně s rohlíkem. Mimochodem se k tomu půjčovaly hliníkové vidličky – tedy vyrobené přímo z aluminia, jak říkal nebožtík Felix Holzmann, páč tehdy ještě ani soudruzi z Endéer nevyráběli umělohmotné lžičky.
Stáli jsme před bufáčem a dumali jsme, co si koupíme. Kamarád Honza, aby nás nějak rozhýbal, najednou hlasitě zvolal: „Jezte ruská vejce, vejce našich přátel!“. Téměř v okamžiku se na nás obnošená ve dvouřadová saka, navlečená na morálně uvědomělé soudruhy – důchodce/ pořadatele, přímo vrhla. Fik – mik a už jsme stáli venku. Pořadatelé na naše námitky, že jsme si řádně koupili vstupenky začali ječet, abychom rychle vypadli. Jinak že na nás zavolají soudruhy z SNB. Z ruských vajec si nikdo dělat srandu nebude!!!

Míra, který byl známý vzdělanec, do našeho nadávání na zasrané komunisty při chůzi po mostě směrem k Národnímu divadlu, pronesl do proudu nadávek silnou úvahu a zároveň teoretický dotaz: „Když byl za protektorátu střelecký ostrov sídlem pražského oddílu Hitlerjugend, a pokud on ví, i tehdy se tam pořádaly taneční zábavy.“ Místo planého nadávání na komunisty jsme se pak cestou rozebírali otázku, zda by se tam tehdy, eventuálně, mohla pochoutka, za socialismu zvaná“ ruská vejce“, vůbec prodávat. A v případě že ano, pod jakým názvem. Tehdy jsme tento problém nevyřešili.
No, možná jsem na vyřešení tohoto rébusu přišel až dnes. Šel jsem si do lékárny v jedno novém nákupním centru vyzvednout léky. Ale předtím uvnitř OC mne zlákala prodejna dobrot. S obsluhou. A její pult. Kde se nabízely chlebíčky, bagetky i obložené housky. Také nějaké dortíky. Tedy různé mňamkové poživatiny, hlavně ty, co jsou podle lékařů naprosto, ale naprosto určitě nezdravé, mne velice lákaly. K pečlivému výběru. Studuji zboží za sklem.
Náhle zahlédnu něco známého. Co já už rád od oněch dob nedělních odpoledních protancovaných na čajích na Střeláku. Hle – mistička, v ní natvrdo vařené vejce, bramborový salát, kus salámu a majonéza. Kolik pak takové ruské vejce deska stojí? Hledám, hledám nápis „ruská vejce“ a nenacházím. A na ručně napsané cenovce, vedle mističky, uvidím nápis: „Carské vejce“.
Aha. Tak jako pod vlivem bolševické propagandy jsme tady měli v době mého mládí místo hasičů požárníky, místo učitelek ve škole měli „soudružky“, a povinné úklidy veřejných prostranství, zavedené za protektorátu, se jmenovaly „leninské subotniki“, tak dnes máme „carská vejce“.

Jakže to psal V. Havel ve slavném eseji „Moc bezmocných?“.

Jak vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo ‚Proletáři všech zemí, spojte se!‘ Proč že to udělal?“ Podle Havla byl ideologický obsah tohoto sloganu zelináři lhostejný a udělal to jen proto, aby vyhověl svým nadřízeným. Toto licoměrné gesto však mělo i určitý skrytý význam, který Havel oživil ve vnitřním monologu své fiktivní postavy: „já, zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mne očekáváno; […] jsem poslušný, a mám proto právo na klidný život“.

Dneska by mu ten text nikdo „uvědomělý“ neuveřejnil.
No, a když vidím, kde dnes jsme, kdo je na Hradě, kdo kam kandiduje a kdo tomu – opět zvenku – velí, tak jsou prostě ta: „carská vejce“, naprosto pochopitelná.