ČOI odmítá zveřejnit jméno subjektu, kterému vyměřila pokutu z důvodu prodeje závadných pohonných hmot.

Domníváme se, že se ČOI dopouští vážného pochybení a mylné interpretace zákona.

Dne 3. 6. 2008 média zveřejnila následující vyjádření ústřední ředitelky ČOI Jany Příhodové k případu udělení pokuty síti čerpacích stanic kvůli prodeji závadných pohonných hmot:

"Pokutu jsem již potvrdila. V tuto chvíli je to nejvyšší pokuta pro čerpací stanice," řekla dnes ČTK ústřední ředitelka ČOI Jana Příhodová. Vzorky pohonných hmot odebrané u pokutované sítě čerpacích stanic podle Příhodové totiž nevyhověly ve třech z pěti bodů, což inspekce kvalifikovala jako závažný prohřešek. "Už tam hrozí problémy se zadřením motoru," podotkla Příhodová. Nekvalitní pohonné hmoty měly například vysoký obsah vody a normám nevyhovoval ani bod jejich vzplanutí.

Název pokutované sítě čerpacích stanic ČOI nezveřejnila, protože jí to neumožňuje zákon. Milionovou pokutu naposledy ČOI udělila v roce 2005 obchodnímu řetězci Ahold, a to zejména za předražené nákupy. (Zdroj: Finanční noviny.)

Zákon o státní kontrole č. 552/1991 Sb., na který se ČOI odvolává při svém zdůvodňování, proč neposkytuje informace o subjektech, kterým v rámci správního řízení byla vyměřena pokuta, upravuje procesní záležitosti vztahující se ke kontrolní činnosti. ČOI je však vázána také správním řádem, neboť vydává správní rozhodnutí, a nepochybně také zákonem č. 106/99 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Jak správně uvádí poradce pro otevřenost veřejné správy pan Oldřich Kužílek ve svém dnes zveřejněném stanovisku, § 11, odst. 3 tohoto zákona zřetelně upravuje, které informace je státní kontrolní orgán povinen poskytnout. Chování ČOI proto pokládáme za obstrukční. Dnes jsme ČOI zaslali oficiální dotaz podle zákona č. 106/99 Sb. o svobodném přístupu k informacím a žádáme zveřejnění názvu subjektu, kterému byla udělena ve správním řízení pokuta kvůli prodeji pohonných hmot v nevyhovující kvalitě a kdy přesně toto rozhodnutí nabylo právní moci. Z výše citovaných informací z médií je navíc patrné, že státní kontrolní orgán neměl problém v roce 2005 uveřejnit, že řetězec Ahold se dopustil pochybení a byly mu uděleny sankce. Z dosavadního vyjádření ČOI není zřejmé, jak si má takový rozpor v přístupu k zákonu veřejnost vysvětlit.

předsedkyně správní rady

nevládní protikorupční organizace Růžový panter 

Iveta Jordanová

Text poradce pro otevřenost veřejné správy Oldřicha Kužílka z 5. 6. 2008:

Česká obchodní inspekce klame veřejnost

tisková zpráva Otevřené společnosti o.p.s.

V minulých dnech sdělila Česká obchodní inspekce veřejnosti, že nemůže informovat, kde se prodával nekvalitní benzín. ČOI uváděla, že jí brání ustanovení zákona o kontrole o mlčenlivosti.

Jako organizace dlouhodobě se zabývající přístupem veřejnosti k informacím musíme tvrzení ČOI odmítnout. Autoři uvedeného výroku neznají právní úpravu, která se na takovou situaci vztahuje.

Tito pracovníci se chybně domnívají, že na cokoliv, co se okolo nich v práci děje, platí jen a jen „jejich“ zákon o kontrole. Touto logikou by pak museli vypoklonkovat policii, která by k nim přišla něco vyšetřovat na základě zákona o policii či trestního řádu, nebo inspekci práce, která by se na ně obrátila na základě zákona o inspekci práce, a s úsměvem jim říci, že v „našem“ zákoně o kontrole žádná policie ani Státní úřad inspekce práce není.

Totéž platí, pokud se na ČOI obrátí veřejnost (novináři) se žádostí o informace. Zákon o kontrole vůbec nepřijde do hry. Postupuje se podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ten v paragrafu 19 výslovně uvádí, že při poskytování informací se vůbec neuplatní institut mlčenlivosti. To je naprosto logické a v odborné právní literatuře vysvětlené: zatímco mlčenlivost se týká konkrétního jednotlivého zaměstnance (aby nevyžvanil, čemu nerozumí), pokud jde o proces poskytování informací, poskytuje je úřad jako celek, svým jménem.

A co více – na případ informací uchovávaných kontrolními a inspekčními orgány pamatuje zákon o svobodném přístupu k informacím výslovným ustanovením (paragraf 11 odstavec 3), které se před dvěma roky dokonce upravilo k ještě vyšší srozumitelnosti, aby již nikdo nepochyboval, co se jím myslí. To říká nade vši pochybnost: Kontrolní úřady vždy poskytnou všechny informace, které vznikly jejich vlastní činností. Samozřejmě nesmějí zveřejňovat různé podrobnosti, které zjistily u kontrolované firmy, například odkud nakupuje či jakou technologií míchá ingredience. Avšak závěry, které učiní nad těmito prvotními zjištěními, na jejich základě a jejich vyhodnocením, tedy zejména, zda byl překročen nějaký stanovený limit, zda výrobek splňuje nějakou normu, zda a komu za to udělili pokutu, zda byla zaplacena a podobně, to vše jsou již informace vytvořené kontrolním orgánem a zákon výslovně uvádí, že je musí poskytnout veřejnosti.

Jediná a poslední otázka je, kdy nastane okamžik pro poskytnutí těchto informací. Tím by měl být okamžik právní moci takového rozhodnutí. Do té doby může kontrolovaný podat odvolání a nakonec třeba i prokázat, že vše dělal dobře. Pokud je ale rozhodnutí pravomocné, pak není sporu, že firma chybovala. A nepřipadá pak v úvahu ochrana jejího dobrého jména, neboť bylo na základě platných zákonů prokázáno, že dobré jméno v kontrolované věci nemá. Absurdní závěr ČOI, že ten, kdo prokázaně šidí, má stále dobré jméno, obrací na hlavu celý systém kontrol a trestání přestupců. Likviduje celý preventivní účinek trestání, který je celospolečensky mnohem důležitější než pokuta pro jednotlivého podvodníka.

Za Otevřenou společnost o.p.s. poradce pro otevřenost veřejné správy

Oldřich Kužílek