Jistě znáte internetové diskuze. Většinou je raději nečtu, jen občas ty pod svými články, abych věděl, kde jsem možná trochu přestřelil nebo viděl něco příliš zaujatě. Jinak bývají ty diskuze čtením neveselým. Nezřídka žumpou. Kdyby internet mohl zabíjet, tak by tam bylo hodně mrtvých. Jeho anonymita místo očekávané upřímnosti spouští vášně a odhaluje ty horší nebo možná pravé stránky člověka.

Chápu, že když jsem pro něco zaujatý, tak opačný názor pobouří, naštve. Ale říká ho také nějaký táta od rodiny nebo starostlivá máma, kteří mají prostě odlišné životní zkušenosti a z nějakého důvodu si myslí, to co si myslí. Je snadné na ně zaútočit, jací to musí být blbci, když si mohou něco takového myslet. Mnohem obtížnější je svoje stanovisko obhájit argumenty a poukázat na problematické stránky jejich myšlenek. To vyžaduje zklidnit emoce a mít určitý přehled. Umět se na problém podívat z více stran.

To je obtížné, až nemožné, pokud jsem názor jen převzal z mé sociální bubliny a jen ho sdílím a tlumočím dál. Nepřemýšlím o něm. Davové a tedy i bublinové chování je hodně emociální a málo rozumové. Navíc svět kolem nás je složitý a jen málo situací je tak jasných jako, že jedna a jedna jsou dvě. Většinou nemáme osobní zkušenost a jen slyšíme, co říkají jiní. Máme jen část informací, které nám protagonisté propustí. Pak i pravda se skrývá kdesi v mlze. Jsou pravdy zjevné a pravdy relativní, na kterých není shoda. To pak nejsou pravdy, ale jen názory. Lidovou moudrost, že pro pravdu se člověk nejvíc zlobí, by se mělo opravit na – za jiný názor je člověk schopen napadnout druhého.

Právem namítnete, že spousta lidí šíří svůj názor a útočí ne proto, že mu hluboce věří, ale aby naštvali jiné. Baví se a uspokojuje je to. Odreagovávají se tak. Ano, to je ta emocionalita veřejných diskuzí a psychopatů je mezi námi dost. Možná víc, než jsme si mysleli. Málo kdo si umí položit otázku, nejsem už také jedním z nich? S takovými je to jako s alkoholiky. Rychle od nich pryč. Nejde jim o názor, ale o cíl. S nimi nic nevydiskutujete, jen se stupňují emoce a stojí vás to nervy.

Bez těch psychopatů bychom se obešli, ale různé názory jsou třeba. Společnost, kde bylo vše dané, jsme tu už měli a nerad bych to zase zažil. Vždy jsem říkal, že desetimilionový národ by měl mít také tak tisíc komunistů, pár set anarchistů, tisíc nacionalistů a i ty genderisty. Nesmí jich být ale moc. Národ by si měl především zachovat zdravý selský rozum.

Pokud však narazíte na inteligentního diskutéra, a všichni ještě nevymřeli, tak je to radost. Klást myšlenky vedle sebe, porovnávat je a hodnotit. Často zjistíte, jak moc postoj závisí na osobních prioritách a ty má každý trochu jiné. Je nesmírně zajímavé, ale také těžké, podívat se na problém očima jiného člověka. Vždycky vás to trochu znejistí a to je dobře. Názory se musí tříbit a kalkulovat. Vyvíjejí se během života. V mládí bývají levicovější a idealističtější. Životní zkušenost je pak obrousí. Ne nadarmo se Winstonu Churchillovi připisuje výrok „Kdo nebyl v mládí levičákem, nemá srdce. Kdo zůstal levičákem i v dospělosti, nemá rozum.“

Člověk má mluvit, jen když má co říct. Tím spíše to platí o reakcích pod články. Často stačí jen palec nahoru či dolů. A pokud mě obsah vyprovokuje k delší reakci, rozhodně by neměla začínat slovy „Jen kretén si může…“, ale spíš „Já se tedy domnívám, že….“. Pak by se i ta diskuze dala číst. Tak, že bychom to zkusili?