Koncem padesátých let jsme jezdili s Honzou Lehovcem na kolech na letiště v Ruzyni fotit. On měl fotoaparát Exakta z NDR a já jsem měl stařičkého Box-Tengora. Stáli jsme hodiny u zábradlí před francouzskou restaurací na starém letišti. Nové se tehdy ještě ani nestavělo. Spřádali jsme s Honzou plány, jak budeme jednou chodit z druhé strany zábradlí v bílé kombinéze a budeme se dotýkat těch krásných letadel a budeme se o ně starat. Netušil jsem, že mnozí z těch, kteří chodili po ploše, za mnoho let budou mými kolegy. To mě ani ve snu nenapadlo.

V zimě mi máma dala pár korun, abych si mohl koupit v restauraci aspoň čaj. Mrzli jsme tam a bylo nám v tom kraválu a smradu dobře. V době, kdy se už stavěl hangár F, jsme šli kolem domů a zahradnictví k dráze. Na pojížděčce jsem si vyfotil Avii 14 a Boeing 707. Bylo to opojné! Tak se dostala do těla droga zvaná letadla. A bujela a bujela až zachvátila celý můj organismus. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl dělat něco jiného než leteckého mechanika. Ségra v té době chodila s nějakým klukem, který studoval na strojní průmyslovce v Masné ulici, kde byla specializace „stavba a konstrukce letadel“. Zatímco se celá naše třída na konci devítiletky hlásila na gymnasium, já jsem si podal přihlášku na Střední průmyslovou školu strojní v Masné ulici. Mé začátky nebyly nijak slavné, mlátila se mnou puberta a zamiloval jsem se. Propadal jsem z kde čeho, prostě katastrofa. Máma mě po prvním pololetí chtěla vzít ze školy a má tehdejší třídní profesorka Blanka Holá se divila, proč mě má maminka chce vzít ze školy. „Protože asi není studijní typ, když má takové výsledky!“ „Paní Čechová, jestli někdo patří na tuto školu, je to Honza! Nemějte strach, on se zlepší!“ Rozsadila mě od Míši, mé lásky, a já jsem si mohl vést sešity, protože předtím jsem Míšu držel za ruku nemohl jsem psát. A začal propadat Honza Březina…

Začalo nás ve třídě čtyřicet a ve čtvrtém ročníku nás maturovalo osmnáct. Ale já jsem prošel a můj vztah s naším pozdějším třídním profesorem Krajinou byl víc než přátelský. Učil nás letadla a byla to studnice moudrosti. Toleroval i můj neortodoxní přístup k rýsování. Hlavně že to bylo dobře spočítané a že to fungovalo.

Když jsem měl volno, zařídil mi táta přístup do univerzitní technické knihovny a tam jsem si ve studovně mohl prohlížet časopisy Interavia a Flight. Kvůli letadlům jsem se naučil anglicky. Jsem strašně líný a nikdo by mě nedonutil, abych se učil cizí jazyk, ale aeroplány to dokázaly!

V roce 1969 jsem maturoval a uvažoval jsem, co dál. Abych nemusel splnit čestnou povinost každého mladého muže, jít na vojnu, rozhodl jsem se pro vysokou školu. Ne ledajakou, šel jsem na fakultu jaderného inženýrství. Před nástupem na školu jsem měl těžkou autonehodu, kdy mě dávali lékaři dohromady po kouscích. Kamarád mě vezl autem do jižních Čech a u Soběslavi ve sto dvaceti zabrzdil o buldozer. Jemu se nic nestalo, ale já, ač jsem seděl vzadu, jsem dopadl špatně. Díky složitým operacím jsem nemusel řešit vojnu, ale na druhou stranu jsem ani nemohl myslet na to, že bych byl pilot.

Dokončil jsem semestr a ukázal jsem tátovi, že jsem udělal zkoušky, ale že mě to nebaví, a odešel jsem ze školy. V té době Československé aerolinie nabíraly lidi z průmyslovek na pozici leteckého mechanika. 2.5.1970 se mi splnil sen a stal jsem se leteckým mechanikem!

Nastoupil jsem do hangáru B, kde je dnes výcvikové středisko. Tehdy tam generálkovali letadla Avia 14. Krásné letadlo! Dělal jsem na „vnitřním“, to znamená, že jsem dělal na vybavení kabiny cestujících. Na generálkách se demontovalo úplně všechno, včetně křídel a kormidel. Byla to dobrá škola! Pro mé poněkud nekonformní politické názory jsem byl dán za trest na demontáž motorů do motorárny. Bylo to po tzv. prověrkách, kdy tam byli vyhozeni ti politicky nespolehliví. Takže se tam sešla slušná společnost!

Neviděl jsem svou budoucnost v rozebírání motorů, a tak jsem odešel ke SlovAiru, který byl ve staré zahraniční výpravně. Tam začala ta pravá práce na letadlech. První typovku jsem měl na L-200 Morava. Pak přišly Turbolety L 410. Byla to krásná letadla a dodnes je považuji za nejlepší ve své kategorii. Když jsem je viděl ve Venezuele, byly to totální otloukánci. Místní společnosti měly velmi neortodoxní přístup k údržbě. Některá letadla byla ohořelá na okraji letiště, jiná stála v různém rozkladu kolem letiště.

V roce 1988 dostala společnost British Airways nápad, že si vyškolí pár mechniků z Prahy na údržbu svých letadel. Vypsala konkurz. Přihlásilo se tehdy sto mechaniků a vybrali jen čtyři. Netrpím trémou, ale před konkurzem jsem nemohl spát. Byla to pro mne životní šance! Byl jsem mezi těmi čtyřmi! Protože výběr prováděli Britové, nebylo hodnoceno, zda na výročí okna zdobí… A začal boj! S Láďou Piričem jsme bojovali jako lvi. Soudruzi nám házeli klacky pod nohy, seč jim síly stačily, aby se do Anglie dostali jejich koně. Nakonec jsme 15. listopadu 1989 odlétali do vytouženého Londýna. Soudruzi přidali k nám ještě dva, kteří na nás měli dávat pozor.

Vrátili jsme se do jiné země. Ten, co na nás měl dávat pozor, se zhroutil, neb StB přestala existovat a on neměl komu dát hlášení.

Celou dobu mé práce na letištích jsem fotografoval. Při jednom autorském čtení mě pan Sládeček navrhl, že by bylo dobré udělat knihu mých fotografií letadel jen s krátkými texty. Pustil jsem se do toho. Po mnoha peripetiích vznikl první díl knížky Letadla, můj osud. S výsledkem jsem nebyl spokojený. Druhý díl dělal grafiku Petr Dvořák, který nejen rozumí počasí, což je jeho profese, ale umí dělat i knižní grafiku, a tak se do toho pustil. Výsledek mne ohromil.

Nastoupil jsem ke společnosti NAYAK a dělal jsem na letadlech UPS. Byla to práce jen v noci a, upřímně, už jsem na to neměl. A tak jsem na konci roku 2017 odešel. A mohl jsem dodělat třetí díl „osudu“. Grafiky se ujal Honza Černý, můj kamarád a někdejší grafik v redakci Letectví. 80 % knížky dělá grafik a tady svou práci odvedl skvěle!

Knížku věnuji všem, kteří mne provázeli mým leteckým životem: Profesorovi Ing. Krajinovi, panu Benešovi, Pavlu Melicharovi, s kterým jsem pracoval od prvního dne na Ruzyni až do posledního, Billu Morleyovi, siru Rogeru Anthony Harbenovi a mnoha dalším. Bylo mi ctí s vámi pracovat!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.