Čas zná každý, dokonce nás honí, nestíháme a dává nám někdy zabrat. Vzácnější jsou chvíle, kdy se naopak vleče, a my jsme nedočkaví. Jsme na něj zvyklí a žijeme v něm. Máme o čase jasný pocit, ale kdybychom to měli někomu vysvětlit, co to vlastně je, tak jsme v koncích.

Moc nepokročili ani fyzikové, je to prostě stavová část časoprostoru a proměnná, na které všechno závisí. Není to nic jednoduchého a i pojem „současnosti“ se ve vesmíru díky relativitě stává neurčitým a závisí na pohybu. O čase v mikrosvětě ani nemluvě. Je kvantovaný a má také své nejmenší nedělitelné části. Ani filozofové na tom nejsou o mnoho lépe a spokojují se spíš s bonmoty. Je to zkrátka pohyb a změna. I nehybné nicnedělání znamená stárnout. Pro lidský život má zásadní význam střídání dne a noci a ročních období. Lidé dlouho vnímali čas jako opakování, tedy cyklicky. Kalendář byl pro ně důležitý. Až s historií začali čas vnímat lineárně jako cestu. Všechno se odehrává v čase, něco dříve a něco pak později. Čas potřebujeme, abychom se dohodli s ostatními lidmi, kdy a co.

Jistě jste zjistili, že na rozdíl od atomových hodin je biologické vnímání času velice subjektivní. Jinak ubíhá deset minut v náručí milenky a na zubařském křesle. Ve školním věku trvalo celou věčnost, než jsme se po zimě dočkali letních prázdnin a ty naopak utíkaly docela rychle, zejména v jejich druhé polovině. Všeobecně v dětství a mládí utíká čas pomaleji, protože stále vstřebáváme nové dojmy a informace a to nás zaměstnává. Ve stáří už „všechno víme“ a tak jsou nové vjemy vzácnější a čas může ubíhat rychleji. Také máme „kratší den“, protože obvykle vstáváme později, než v produktivním věku.

Čas není jednoduchý a jen na naší matičce Zemi máme spoustu časů. My nejlépe známe ten náš středoevropský a pak asi i ten Greenwichský, který v Anglii určuje nultý poledník. Ale zhruba každých 15 stupňů zeměpisné šířky, což představuje hodinový rozdíl, mají svůj místní čas. A že na tom něco je, poznáme, když přeletíme větší část planety a tudíž více časových pásem. Naše tělo zaprotestuje a my jsme ospalí a unavení. Říká se tomu „jet-lag“.

Navíc si to sami komplikujeme zaváděním letních a zimních časů. Pak nebývá poledne ve 12 hodin. I se středoevropským časem to není jednoduché, protože na východě Polska vychází a zapadá slunce, o dvě hodiny dříve, než na západě Španělska. To jen my máme to štěstí, že jsme ve středu Evropy, a když ctíme ten náš pravý astronomický čas (to je ten zimní), tak je poledne řádně ve 12 hodin a slunce je nejvýše na obloze.

Že čas je přece jen objektivní, o tom nás přesvědčuje i naše tělo. Biologické hodiny se nacházejí dokonce i v každé buňce a synchronizují naše tělní pochody, abychom prospívali. Říká se jim cirkadiánní rytmy. Každý orgán v našem těle má svůj aktivní čas v trvání přibližně dvou hodin za den, kdy pracuje nejefektivněji. Pokud trpíte onemocněním některého z nich, příznaky se projevují výrazněji v čase, kdy je tento orgán nejvýkonnější. Právě proto se například nejvíce infarktů vyskytuje dopoledne, tedy v čase, kdy je srdce nejaktivnější. Ti, kteří trpí záchvaty žlučníku, potvrdí, že nejčastěji je pociťují okolo půlnoci, kdy vrcholí aktivita tohoto orgánu.

Jistě jste si všimli, že ani nemoci jako např. chřipka či nachlazení nemají stejný průběh během celého dne. S tímto rozdílem mají co do činění opět biologické hodiny. Horečka přichází především k večeru.

Abychom nebyli vláčeni časem a jeho otroky, je důležité umět čas plánovat. Respektive svoji aktivitu v čase. Raději je udělat dříve než později, neprokrastinovat a dobře si je rozložit, tak aby rozumně navazovaly.

V mládí máme pocit, že máme času nazbyt a vleče se nám líně, zato ve stáří se stává vzácným zbožím. I když na něj někdy reptáme, tak čas je velmi vzácnou komoditou a nikdo ho nemá nazbyt. Každý dostal do vínku svoji porci času jako zapálenou svíci a na světě z ní zanecháváme stopu, jako kapky vosku, které z ní odkapávají. Tak ať je ta stopa k něčemu.