Předvolební debaty v médiích a následné rozbory, do jaké míry složení nového Evropského parlamentu povede či nepovede ke změnám eurounijní politiky, bezděčně poskytly vhled do fungování Evropské unie, jakými mocenskými pákami se prosazuje unijní environmentalismus, a zviditelnily, že tou hlavní je ideologické ujařmení průmyslu.

V předvolebních i povolebních debatách nejenže často padalo téma Green Dealu, ale také se odhalilo, že Green Deal je pouze součástí mnohem závažnějšího problému, který si svou ideologií progresivismu nadrobila Evropská unie sama. Ten problém se dá nazvat „ujařmení průmyslu“ a v celých dějinách západní civilizace má snad pouze obdobu v komunistickém znárodnění, de facto vyvlastnění průmyslu. Když si projdeme dějiny průmyslu a s nimi spojenou historii technologických inovací, co je Západ Západem, nikdy se politikové do evolučního vývoje technologií nepletli a nechali, aby ve svobodné soutěži novější efektivnější technologie vytěsňovaly a nahrazovaly starší a méně účinné, poněvadž takto rostl státní HDP a vládní strana se tím mohla chlubit a získávat voliče. Proto žádnému britskému premiérovi, ať už byl liberál nebo konzervativec, nenapadlo předepisovat, jaký model parní lokomotivy smí a jaký nesmí jezdit na britských železnicích, a stejně tak nerozhodovali, zda na anglických silnicích smí jezdit jen automobily s jedním typem pohonu. Zcela samozřejmě nechali na technologické evoluci, aby z pohonu spalovacím motorem, parním strojem a elektromotorem vyselektovala ten nejefektivnější. A stejným evolučním postupem, aniž by byly zapotřebí politické směrnice či dotace, postupně nahradily parní lokomotivy lokomotivy elektrické a dieselové, při pohonu továrních strojů pak obdobně elektromotory vytlačily parní stroje. Ani tuto výměnu žádná vláda nenařídila, ani nedotovala, nikdo nedotoval ani Fordův vynález montážní linky. Takto, bez politického vměšování, s výjimkou válečných omezení, tomu bylo po celé 20. století. Jednotlivé průmyslové skupiny sice u politiků lobovaly ve svůj prospěch, ale vlastní průmyslové a technologické procesy zůstávaly mimo dosah politiky, takže technosféra se vyvíjela přirozeným evolučním způsobem a přinášela ekonomický rozvoj a skutečný pokrok.

Dá se říci, že rozvoj technosféry mimo dosah politiky je klíčovým prvkem kapitalismu, tím, co přineslo Západu civilizační rozkvět a učinilo z něj globálního lídra.

První, kdo tuto svobodu „technologického manévru“ naboural, byl komunismus. Ten začal upřednostňovat určitá průmyslová odvětví a jiné potlačovat ve jménu proletářské revoluce, navíc pak regulovat výrobu pětiletými plány. Výsledek se dal čekat, napřed technologické zaostávání, pak propad ekonomiky a nakonec ekonomický krach.

A po této cestě do ekonomické záhuby pak posledních dvacet let kráčí Evropská unie, když ujařmila průmysl ještě důkladněji než komunismus. Progresivistický proud, který opanoval EU, používá rafinovanější nástroje než komunistické znárodnění. Evropská komise pode vedením Ursuly von der Leyenová a europarlament s progresivistickou většinou v podobě lidové, sociálně demokratické a zelené frakce v posledních pěti letech deformovaly eurounijní technosféru celou řadou byrokratických směrnic a zákonů, jež musely členské země implementovat do svého zákonodárství. Tyto byrokratické nástroje jmenovitě uvádějí, které technologie jsou dovolené a podporované dotacemi, a které naopak musejí být k určitému datu opuštěny, což se urychluje udělováním pokut a daní, například v podobě emisních povolenek. Tento byrokratický postup, toto ideologické ujařmení průmyslu, pak reprezentuje celý program „Fit for Fifty Five“, směrnice „Euro 7“, proponovaný zákaz spalovacích motorů do roku 2035 a koneckonců i ESG reporting.

Jak tento postup funguje, prokázal v jedné televizní povolební debatě na příkladu automobilového průmyslu pan Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy. Uvedl, že když přibližně před deseti lety prohráli automobiloví manažeři i přes zoufalý odpor svůj boj o nezávislost technologického vývoje a byli udoláni eurounijními byrokratickými směrnicemi, nezbylo jim nic jiného než investovat do elektromobility stovky miliard Euro. Nyní, když se ukazuje, že by elektromobilita mohla být pro EU slepá ulička, jelikož tomuto segmentu trhu dominuje Čína, jsou to sami automobiloví manažeři, kteří požadují, aby se v elektromobilitě pokračovalo, poněvadž kdyby se zrušila, vyletěly by ty stovky miliard Euro komínem.

Pan Špicar je v tomto oboru na slovo vzatý odborník, a o to děsivější pro budoucnost EU je jeho vysvětlení současného postoje kapitánů automobilového průmyslu. Bezděky potvrzuje, že EU se řítí čím dál tím rychleji do slepé uličky a dříve nebo později narazí do zdi na jejím konci.

Elektromobilita a stejně tak obnovitelné zdroje energie by samy o sobě nebyly problémem. Kdyby se elektromobilita a OZE nepodporovaly dotacemi a neochraňovaly eurounijními směrnicemi, teprve pak by se prokázala jejich skutečná „evoluční hodnota“. Jestliže by v „přirozeném výběru“ technologické evoluce obstály i bez berliček dotační podpory, nedalo by se proti těmto technologiím cokoli namítat, neboť by se staly standardní součástí technologického vývoje.

Politická nadvláda nad technologiemi, nad celou technosférou, je též nutnou podmínkou ideologické doktríny udržitelného rozvoje. Avšak vykonavatelé této doktríny se nevyhnou ošidnému úkolu – rozhodovat, které technologie jsou přínosné a žádoucí, a které naopak je třeba potlačovat a likvidovat. A to je velký problém, protože člověk není Bůh, takže nevidí do budoucnosti a nedokáže posoudit budoucí dopady jak technologií protežovaných, tak potlačovaných. A to není problém jen ekonomický, ale přímo principiální, strategický, poněvadž dnes nikdo nedokáže říct, zda právě zavržená technologie by nepřinesla v budoucnosti technologický průlom, nebo naopak ta protežovaná neznamená cestu do pekla. Doktrína udržitelného rozvoje tedy představuje pro západní civilizaci obrovské strategické riziko, neboť politická nadvláda nad technologiemi nemůže nahradit evoluční princip, který spolehlivě vyselektuje tu nejefektivnější technologii, a když se v budoucnu objeví nepříznivé dopady této technologie, evoluce se též automaticky postará o její náhradu.

Nehledě na to, že už samo zdůvodnění udržitelného rozvoje vychází z logické chyby, z neaktuální představy o omezenosti zdrojů a uchování životního prostředí pro další generace. Jenže naše planeta není jediným tělesem ve vesmíru a již dnes je vidět, jak se technosféra právě evolučním tlakem rozšiřuje do kosmického prostoru. Představa, že kvůli uchování životního prostředí na Zemi bude nakonec technosféra z naší planety přesunuta na jiná kosmická tělesa, je naprosto reálná, pokud se ovšem nutné technologie též nestanou obětí doktríny udržitelného rozvoje. Tato doktrína tedy paradoxně zabraňuje dosažení vytčeného cíle skutečně účinnou strategií – vyhnat čerta ďáblem a technosféru úplně ze Země odstranit právě technologickými prostředky, nikoli jejich ideologickou selekcí a návratem k „přírodnímu životu“.

Ideologické ujařmení průmyslu, politické a nikoli odborné rozhodování o tom, která technologie má být povolena a která zakázána – bez ohledu na jejich efektivnost, na její úspěch či neúspěch v „přirozeném výběru“, který je jedinou zárukou skutečného technického pokroku, se ukazuje být ideologicky mnohem účinnější než komunistické vyvlastnění, avšak o to rychleji povede k ekonomickému úpadku a nakonec ke krachu.

Ostatně první známky ekonomického zaostávání a průmyslového propadu EU jsou již dnes zřetelně patrné a budou se čím dál důrazněji projevovat na chudnoucím obsahu peněženek eurounijních občanů. Že to povede k sociálním bouřím, je nabíledni.

Výňatek z autorova geopolitického eseje Svět na rozcestí; na prahu dalšího kola staronové hry o globální trůn, jenž vyjde v létě v nakladatelství Elkapress.

________________________________________________________

Nová knížka Františka Novotného Čínská hra o dvou tazích obsahuje dlouhou povídku a román, jež sdílejí tutéž vizi nedaleké budoucnosti, představené autorem v již úspěšném románu Křižník Thor. V Čínské hře o dvou tazích autor napřed zavede čtenáře do tlupy trampujících seniorů v Brdech, kteří nechtějí nosit v kapse čínské udavačské mobily, poté mohou sledovat poručíka pražské kriminálky, jehož vyšetřování vraždy lékařského páru přivede do kontaktu s entitami, které zřejmě nejsou lidské, a poté nasměruje na dráhu, jež vede dále, než si umí představit. Když si ale z lidí uděláte hráčské kameny, nemůžete čekat nic jiného, než že se přestanou pohybovat podle předepsaných pravidel...

-