Lidské rozhodování je řízeno dvěma základními faktory: bolest a rozkoš. Bolesti se vyhýbáme, rozkoš vyhledáváme. Platí to nejen pro bolesti a rozkoše tělesné, nýbrž i duševní (znechucení a požitek), emoční (strast a radost), předvídavé (strach a naděje) nebo ekonomické (chudoba a blahobyt). Mezi těmito protipóly je celá škála mezistupňů, které si při rozhodování někdy mentálně uvědomujeme, někdy ne. Uvědomujeme si je častěji při rozhodování rozvážném a promyšleném, neuvědomujeme při rozhodování intuitivním nebo zbrklém. Stupeň bolesti nebo rozkoše při rozhodování a jeho výsledku se dá měřit a tímto měřením se dá jednak naše rozhodování ovlivnit, jednak předvídat, jak a za jakých okolností bude někdo jiný s jakou statistikou pravděpodobnosti rozhodovat a jednat. Psychologickým měřítkem stupně bolesti nebo rozkoše může být intelektuální metoda zvaná "hedonimetr". Jakmile je psychologie měřitelná, má šanci stát se po století víceméně spekulativních metod matematicky exaktní vědou.

O to se svou celoživotní prací pokouší izraelský psycholog Daniel Kahneman a za to také dostal Nobelovu cenu. Ne za psychologii (na tu Nobel zapomněl), nýbrž za ekonomii. Stav ekonomie, průběh ekonomických událostí a jejich výsledky jsou do velké míry (ne-li zcela) určovány lidským rozhodováním. Z tohoto poznání Kahneman vytváří psychologii specificky ekonomickou, či na ekonomii použitelnou, které říká "behavioral economics" – čili ekonomie související s lidským chováním, na něm závislá a jím ovlivnitelná. Vychází z premisy, že měřitelnost rozhodování se může promítnout do měřitelnosti a tudíž i předvídatelnosti ekonomických úkonů a událostí. Objevy a závěry z této premisy odvozené popisuje s krkolomně komplexní detailností na 450 stránkách své knihy Thinking, Fast and Slow, v níž rozeznává mezi dvěma typy rozhodování: rychlým a pomalým. Stěžejním tématem knihy je jejich odlišná použitelnost na odlišné situace a z ní odvozené odlišné metody rozhodování a jednání.

Kahneman svou profesionální dráhu psychologa začal v izraelské armádě, kde jako čerstvě promovaný rekrut vypracoval metody zjišťování, na jaký typ vojenské služby se ten či onen rekrut nejlíp hodí, či zda má kvality velitelské, taktické, strategické, technické, zpravodajské, logistické, servisní a podobně. Základní principy jeho metod používá izraelská armáda dodnes, což by mohlo vysvětlovat její pověstnou efektivnost a také množství technologických vynálezů, které v ní vznikají. Po přesunu do USA se Kahneman věnoval sledování investičních rozhodování, při nichž ke svému nesmírnému pobavení zjistil, že takzvaní finanční experti nevědí o nic víc než finanční analfabeti. A že celý obor finančního poradenství a makléřství zůstane v podstatě šejdířstvím, dokud budou makléři, agenti a poradci placeni za svoje "odborné rady" paušálně, čili bez vlastní finanční odpovědnosti, aniž by se podíleli na ztrátách svým poradenstvím způsobených.

K jasnějšímu chápání odlišných typů rozhodování si Kahneman vytvořil dvě fiktivní psychologické postavy, kterým říká Systém 1 a Systém 2. Ty spolu někdy spolupracují, někdy jsou v konfliktu. Systém 1 myslí rychle a bez námahy, Systém 2 pomalu a pracně. Systém 1 bez námahy vytváří vjemy a pocity, které jsou pak hlavním zdrojem víry a promyšlené volby Systému 2. Systém 1 je výsledek evoluce a jeho úkolem je "průběžně posuzovat hlavní problémy, které organismus musí řešit k přežití". Vypěstoval si například schopnost okamžitě odhadovat nebezpečí. Ale nedokáže komplexněji uvažovat, hodnotit a spolehlivě jednat. Automatický provoz Systému vytváří vzorky idejí, ale teprve Systém 2, který výsledky Systému 1 monitoruje, ověřuje a koriguje, může vytvořit pořadí konkrétních kroků jednání. Má-li na to čas. Život je samozřejmě plný situací, kdy ten čas k dispozici není a musí se jednat rychle, bez času na rozmyšlenou. Tam musí stačit Systém 1, který musí jednat okamžitě a bez sebemenších pochyb.

Jako jeden z dramatických případů Systému 1 uvádí známé intuitivní rozhodnutí newyorského velitele hasičů, který nařídil své četě okamžitě opustit v hořící budově místnost pár vteřin předtím, než se jí zhroutila podlaha. Domníval se, že jednal intuitivně, aniž věděl proč. Když však byl otázkami donucen přemýšlet, co konkrétně ho přimělo rozkaz vydat, vzpomněl si, že měl "neobvykle horké uši". Když sledoval dál zpětně svoje bleskurychlé "intuitivní" rozhodnutí, uvědomil si, že žár uší pro něj znamenal, že požár nebyl v oné místnosti, nýbrž pod ní a začínal propalovat podlahu. Proto na jeho uši sálal větší žár. Na otázku, jak jeho intuice mohla vědět, že zvýšený žár pocházel ze spodní místnosti, si uvědomil si, že to už to někdy zažil.

Z toho a řady podobných studovaných příběhů Kahneman odvozuje objev, že čemu říkáme rychlá intuice, je pravděpodobně, nebo z velké části, výsledek našich dosavadních zkušeností a paměti. Jejich souhrn nazývá "experience utilities" čili "použitelnosti z paměti". Z těch si pak vytváříme "decision utilities" čili "použitelnosti k rozhodování". Systém 1 tedy rozhoduje na základě okamžitě dostupných informací. To Kahneman nazývá zkratkou WYSIATI ("what you see is all there is" čili co vidíte, je všechno, co je). Z těch si Systém 1 vytvoří perfektní a koherentní příběh, který dává jasný logický smysl, odstraňuje veškeré pochybnosti a dochází mechanicky k jednoduchým závěrům. Nedostatkem tohoto systému je, že nemůže začlenit informace, které k dispozici nemá.

Proto Kahnemanm varuje před zbrklým a v důsledku nezodpovědným jednáním na základě WYSIATI a radí zapojit do práce Systém 2, pomalý a rozvážný. Ten je však od přírody líný a musí se na něj někdy vzít rákoska. Jeho prvním úkolem je zjišťovat, co ještě potřebujeme vědět. A pak chybějící informace vyhledávat. Teprve po jejich získání, zvážení a srovnání s původním rozhodnutím můžeme vydat odpovědnější rozhodnutí. I tomu však mohou chybět další informace, takže je nesmí pokládat za trvalé a konečné a být připraveni je přizpůsobit pozdějším informacím. Ale Systém 2 někdy z lenosti racionalizuje a schvaluje rozhodnutí Systému 1, místo aby je bral v potaz, pochyboval o nich a konfrontoval je s novými informacemi.

Základní poznatek dvou systémů myšlení a rozhodování pak Kahneman detailně rozvíjí do pečlivými rešeršemi sestavovaných faktorů rozhodování, jako jsou: Stupně pravděpodobností propočítatelných ze statistik. Algoritmické započítávání času potřebného na spolehlivé rozhodování. Chyb Systému 1, jako jsou "bias" (skreslení informací) nebo "heuris" (nekritická radost z objevu, z řeckého slova euréka). "Halo effect" ("svatozářový" efekt), v němž si na základě prvních příznivých vjemů vytváříme zkresleně pozitivní nebo optimistický obraz, který nám znemožní vnímat následná negativa osob nebo situací. Rozlišení iracionálních a racionálních soudů a rozhodnutí. Potřeba chránit se před následky chybného rozhodování. Úvah, zda je či není úkolem státu chránit před takovými následky své občany, jak a na základě jaké šablony. Náznaků, podle nichž můžeme poznat, kdy jsme v "minovém poli" Systému 1 a musíme myšlení zpomalit, aby nás Sytém 2 z nebezpečí vytáhl. Nebo naopak, kdy nám Systém 2 racionalizuje a obhajuje chyby Systému 1.

Jak na základě těchto poznatků na sobě pomáhat druhým, zvlášť proto, že "je mnohem snadnější identifikovat minové pole, když pozorujete jiné, jak do něho bloudí, než když do něho bloudíte sami". A jak přijímat varování od druhých, kteří nás vidí, jak do něho vstupujeme.

Převzato z www.ceskapozice.cz