23.6.2021 | Svátek má Zdeňka


BIG BEN: Kreativita pramení z nudy a lenosti

16.12.2020

Hospodin stvořil vesmír z nudy.

Přišel na to při svém kosmologickém bádání před nějakými 420 lety slavný italský kacířský filosof Giordano Bruno, v roce 1600 Inkvizicí upálený na římském náměstíčku Campo dei Fiori. Ne specificky za tohle, ale za to částečně taky. Dnes tam má sochu, temnou, jakoby ožehlou ohněm a kouřem. Vedle něho se prodává ovoce a zelenina. Rozvedl ten nápad přibližně do takovýchto podrobností:

Na počátku – jak praví začátek Bible – všude zela prázdnota. Teda všude – ono vlastně žádné všude nebylo, existovalo jen nikde a nic. Prázdné zení. Tohu-vavohu se to jmenuje hebrejsky. Francouzština to kdysi dávno převzala a dodnes poeticky používá v podobě tohu-bohu, vyslovované samozřejmě toý-boý a znamenající chaos a zmatek. Najdeme to třeba v Rimbaudově slavné básni Opilý koráb, která to má dokonce v plurále tohu-bohus plus triomphants, čili něco jako „chaosy vítěznější“.

Ale zpět k Brunovým nápadům. Prázdné zení Hospodina nudí. Tak si začne vymýšlet, rozkazovat „budiž“, a co rozkáže, to vzniká. Tak se tvoří vesmír. Z ničeho. Nekonečný. Za ten hlavně ho upálili. Bruna, ne Hospodina. A Hospodin to vše, co tvoří, shledává dobré. Pochvaluje si to. Tak vzniká světlo oddělené od tmy, den od noci, pak prostor vod a prostor vzduchu a prostor souše. Pak všelijaká havěť ve vodě a havěť na souši, rostliny havětím k potravě, havěť jiné havěti k potravě, a tak dál. A On to všechno pořád shledává dobré. Přesně tak, jak si to představoval.

A zde Bruno přichází na kacířskou myšlenku zpochybňující Hospodinovu všemohoucnost. Jakmile se Hospodin pustil do tvoření, nedokáže nic zbabrat. Všecko se mu stává předvídatelné. Nic ho nepřekvapuje, nezklame, nezaskočí nepřipraveného. Všecko je tak dobré, že už se z toho nedokáže radovat. Celou věčnost se snaží něco zkazit a nedaří se mu to. Všecko, do čeho se pustí, je tak dokonalé, že nudné. Žádné drama, žádná komedie.

A pak dostane geniální nápad. Stvořit člověka. Nedokonalého. Neposlušného, nepředvídatelného, prolhaného, vyčuraného, sobeckého, zákeřného, oblbnutelného, zfanatizovatelného, zbabělého. Věřícího, že je středem vesmíru, který mu všecko dluží. A líného jak veš. Konečně něco, co se mu podařilo zbabrat. Na co může konečně být pyšný. S čím se může potýkat. Klást mu výzvy, překážky, příkazy a zákazy. Teprve člověk dává smysl boží tvorbě. Humanismus se tomu tehdy říkalo.

S člověkem se mu otvírá celý nový svět. Člověkem se může dotýkat svého tvoření, čichat své květiny, chutnat svoje jídlo, hladit ženské ňadro a cítit, jak mu buší krev, radovat se ze života a cítit bolest. Prostřednictvím člověka se může sám se sebou hádat, sám sobě se smát. Člověk mu staví překážky, s nimiž se musí potýkat a které dávají smysl jeho tvoření, protože jinak už by možná na nic neměl chuť. Člověk mu poskytuje smysly, kterými vnímá, co tvoří. Člověk mu hraje nádherné divadlo, protože je to jediné, co ho kdy dokáže překvapit. Tak Hospodin zvědavě sleduje člověčí zbabraniny a směje se člověčí hlouposti. Obdivuje člověčí odvahu, kterou nemá, protože není nikdy v ohrožení. S napětím sleduje člověčí začátky, zápletky a konce, protože nikdy předtím neznal nic než nudnou nekonečnost a dokonalost. Zbožňuje člověka za to, jak geniálně dokáže ten jeho svět babrat, a za to, že mu umožňuje jej zase napravovat. Tím člověka donutil tvořit.

A tím ho udělal k obrazu svému, aby se mu podobal. Kdo netvoří, ten se mu nepodobá. A veškerá činnost (a tohle je jeden ze slavných Brunových citátů), která nevede k tvoření užitečných věcí, se Bohu protiví. I za to byl upálen, protože tím narážel na činnost tehdejších církevních papalášů.

Od Bruna přeskočíme do moderní psychologie kreativity. Ta objevila, že k tvoření je potřeba navodit stav, jemuž se říká „tvůrčí napětí“. To je konflikt mezi stavem daným (status quo), a něčím dosud neexistujícím, co si nějaký tvůrce představuje a přeje, aby bylo. Zná to každý, kdo něco tvoří, od umělců, přes vědce, po vynálezce a podnikatele. Na to přišla moderní psychologie, ale i ona vycházela z biblického popisu procesu tvoření: „budiž“ něco, co není. A zde stojí za všimnutí, jak Hospodin (no tak dobře, evoluce) dokázal k tvoření mistrným trikem dovést člověka, jehož přirozený status quo je zahálka a pohodlí. Udělal to tak chytře, že sám člověk ani nepostřehne, že tvoří. Tvoří tehdy, když a proto, že se status quo pro něj stal nepohodlnější než stav představovaný po vytvoření něčeho jiného.

Přirozenost lidské lenosti a její podíl na tvoření nejlíp postřehli Irové, tímto lidovým pořekadlem:

„Čemu vy říkáte zahálka, je pro nás odpočinek před námahou.“

A teď se podívejme, jak člověk tvořil z lenosti.

Protože byl líný chodit, ochočil si koně. A zkonstruoval jejich napodobeninu bicykl. Protože byl líný bicykl šlapat, vytvořil motocykl. Koně zapřáhl do žebřiňáku, aby mohl pohodlně sedět. Protože byl líný okopávat půdu, vymyslel pluh. Protože byl líný sklízet obilí srpem a kosou a mlátit je cepem, vytvořil kombajn. Protože byl líný starat se o koně, vytvořil motor. Protože byl líný rajtovat na velké vzdálenosti na koních a v dostavnících, vytvořil vlak a parní stroj. A autobus a spalovací motor. A tryskáče. Protože byl líný prát ručně, vytvořil pračku. Protože byl líný sbírat dříví a chodit každé ráno do sklepa pro uhlí, vytvořil plynové a elektrické vařiče a ústřední topení.

Protože byl líný chodit na koncerty, vymyslel gramofon (a všechny další chytřejší audio reprodukce). Protože byl líný chodit do divadla, vytvořil televizi (a všechny další chytřejší video reprodukce). Protože byl líný chodit každé ráno do trafiky pro noviny, vytvořil si internet. Protože byl líný chodit s dopisy na poštu, vymyslel e-mail.

Tak bychom si mohli vyjmenovávat jeden vynález po druhém a pokaždé bychom zjistili, že jeho příčinou i důvodem byla lidská lenost, pohodlnost, touha zahálet. Tak se dělá civilizace. Lidské skupiny a kultury, které neuctívaly zahálku, se nikdy neproměnily v civilizaci. Naši civilizaci vytvořilo starořímské pořekadlo:

„Když můžeš jet, nechoď. Když můžeš sedět, nestůj. Když můžeš ležet, neseď.“

V Římě se vleže i jedlo a pilo, v opření o loket. A jaké se tam pojídaly lahůdky a pila dobrá vína. My jsme přešli na sezení u stolu, protože jsme byli líní se o ten loket pořád opírat, bolela nás z toho ramena, a nenaučili jsme se sedět na podlaze se skrčenýma nohama jako Orientálci.

Vrcholným výsledkům lidského tvoření se říká kultura. To pochází z latinského slova cultus znamenajícího uctívání něčeho, co uznáváme za vyšší, než jsme my. Něčeho, co je nám vzorem, inspirací, rádcem, napomínačem, připomínačem, mravokárcem, rozhodčím, sudím, trestatelem a odměňovatelem. K čemu vzhlížíme s obdivem, úžasem a bázní. Přizpůsobování sebe onomu vyššímu a povznášení se k jeho výsosti se říká kultivace. Kultura a kultivace se promítají do obecně společenských zvyků, návyků, nálad a chování. Bez vědomí, zážitku, prožitku a uznání onoho „kultovna“ není k čemu se povznášet, čím se kultivovat. Takže nevzniká kultura.

A taky nevzniká svoboda. Svoboda každého jednotlivce závisí na svobodě všech. Té se dosahuje dodržováním stejných pravidel. Aby taková pravidla dávala všem takový smysl, že je budou chtít dobrovolně dodržovat, potřebují mít „kultovní“ původ, čili pramenit z něčeho vyššího než je lidská individualita. Proto také původní Mojžíšova verze Desatera začíná slovy „Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z otroctví“. Čili „Já jsem to, co vám všem, kdo se o mě zajímáte, daruje svobodu získávanou a udržovanou dodržováním těchto následujících pravidel“.

Západní civilizace má štěstí, že takováto pravidla má a může se k nim vracet, na ně se odvolávat, a jich se dovolávat, když prochází nějakou krizí. Do těch krizí se ostatně dostává většinou tím, že na ta pravidla zapomíná a přestává je dodržovat.

Nacházíme-li se v letargii, tedy v pasivním přijímání absence tvoření, musíme si tvůrčí napětí vytvořit, aby nás z ní vytáhlo. Toto napětí, ona mezera mezi tím, co je, a tím, co bude, je zdrojem motivace a dodává nám tvůrčí energii. Probíhá to v těchto stupních.

Prvním je nespokojenost se stavem, v němž se nacházíme. Zde máme často tendenci potlačit rezignací, že s tím nic nenaděláme – a začneme si „tvořivě“ vymýšlet důvody, proč to změnit nelze. To je cesta k otroctví.

Druhým je překonání rezignace rozhodnutím, že „takhle to prostě dál nejde a něco se s tím udělat musí“. Zde míváme často tendenci v hněvu, zbrkle a bez rozmyslu ze statu quo prchat, kamkoli. Pak se ocitáme v „poušti“, bloudíme, a stáváme se snadnou kořistí manipulátorů.

Třetím je jasná vize, do jakého uspokojivějšího stavu bychom chtěli dospět. Mentální spojení stavu, v němž jsme, se stavem, do něhož chceme dospět, se naše vnímání reality napne jako gumička mezi dvěma rozepjatýma rukama. Zde můžeme podlehnout nebezpečí, že naše vize kýženého se tak dalece odpojí od existujícího, že nám ta gumička praskne a my ulítneme do nerealizovatelné utopie a chaosu.

Čtvrtým je pomalé napínání tak, abychom při vymýšlení tvůrčích nápadů navazovali na realitu, jaká je, a po praktických trpělivých realizovatelných krůčcích ji směřovali k vytýčené jasné vizi.

Ale jak získat takovou jasnou vizi?

Tady se musíme vrátit zpět až k Aristotelovi. Ten mezi mnoha užitečnými poznatky objevil, že k jasné tvůrčí a kultivující vizi se nelze dopracovat. Tedy nedá se k ní dospět prací, úsilím, hektickou činností. Ta nás naopak od tvůrčí vize odvádí nebo ji zamlžuje, znesnadňuje a komplikuje. K získání tvůrčí vize se musíme zastavit a vrátit se – k zahálce.

Jenže není zahálka jako zahálka. Aristotelova stará řečtina rozlišovala dva typy. Čeština to tak úplně neumí, ale naštěstí zde máme angličtinu, která to umí. Jedna se jmenuje sloth – to je ta echt těžká hutná hnilobná nemravná vulgární lenost obsahující lajdáctví, povalečství a vyžírkovství, která patří mezi sedm kardinálních hříchů. Ta druhá se jmenuje leisure a do češtiny by se asi nejspíš překládala jako pohoda, kdybychom si dokázali odmyslet současné zprofanované užívání tohoto slova, jehož původní pravý význam, dodnes přítomný ve Slovníku spisovní češtiny, je: pocit klidu a štěstí.

V Aristotelově řečtině se ta temná těžká zahálka jmenuje akedia a znamená též lhostejnost, nedbalost, letargii a ignoranci. Ta lehká světlá zahálka se jmenuje schole. A nemýlíte se, jestli vám to zní školsky. Z tohoto slova vše školské taky pochází. Člověk se nejlíp „školí“ – dozvídá se a objevuje něco nového a učí se tvořit – v pohodovém stavu klidu a štěstí. V blažené zahálce plné tvořivého lelkování. Tak to aspoň vnímalo antické Řecko.

Platón tomu dokonce říkal „slavnostní družba s bohy, z níž člověk získává duševní výživu, aby se mohl opět narovnat a vzpřímit.“ A myslel tím „sérii svátků osvěžujících lid z jeho únavy a dávajících mu Múzy a Apollóna za vůdce a Dionýsa za přítele“.

A tak vznikla idea kultu jako zdroje kultivačního tvoření směřujícího ke kultuře. Souběžně s Řeky na ni přišli Izraelité, akorát bez všech těch Apollónů a Dionýsů. Nahradili je Bohem jedním, všudypřítomným, všetvořícím a lidské tvoření inspirujícím. Jeho kult jim vnukl kulturu sepsanou v největším bestselleru a evergreenu všech dob, jehož se dodnes na světě prodává víc než všech dílů Harryho Pottera dohromady. Jeho dramatické příběhy, spolu s těmi řeckými, stále celé západní civilizaci slouží jako model vypravěčství, konstrukce příběhů a zápletek, charakterizace postav, dramatického konfliktu dobra a zla, překonávání překážek, zdolávání výzev a morální posily. Model, který se ne náhodou předčítá a studuje ve dnech posvátného klidu, nerušené pohody a sváteční zahálky, židovských i křesťanských. Čili kultovních.

A nemá na to naše civilizace monopol. Vlastně na to ani nepřišla první. Najdeme to už v prastarém učení hinduistickém, odkud to přešlo i do modernějšího buddhismu. To taky rozlišovalo dva typy nečinnosti: tamas a sattva. Obě slova jsou sanskritská, ale jejich příbuzenstva najdeme v moderních indoevropských jazycích, včetně češtiny. Tamas je tma. Sattva je svatost nebo satisfakce, čili spokojenost. Ve stavu tamas prožíváme únavu, uzavřenost, tupost, ignoranci. Ve stavu sattva jsme osvíceni, nadlehčeni, exaltováni, otevřeni inspiraci a tvůrčím vizím.

Jestli nám dnešní kultura – a nejen umění, věda, vzdělání a politika, ale i míra kultivovanosti lidských vztahů a lidského jednání – připadá ve srovnání s dřívějšími mdlá, hrubá, neomalená a profánní, zkusme si všímat, jaké kulty dnes máme, které pokládáme za sobě nadřazené a jimž sloužíme, které by nás dokázaly povznášet, inspirovat, zušlechťovat a kultivovat.

Převzato z Playboye

Kurasovu nejnovější knihu najdete zde.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.