V těchto dnech si připomínáme osmdesáté výročí likvidace Reinharda Heydricha. Událost se rozebírá ze všech stran, na přestřes opět přišla otázka, zda akce stála za ty oběti a s tím související dohady kolem Mnichova a naší ochoty nebo neochoty jít do války a bojovat.

Každá válka znamená vraždění a vinu nese ten, kdo ji rozpoutal. Platilo to tehdy stejně jako dnes, na vině byl Hitler a dnes je to Putin. Válka je sled mnoha složitě provázaných událostí a je těžké kalkulovat, od jakého počtu obětí nahoru nebo dolů má ta či ona akce smysl nebo nemá. Atentát na Heydricha měl za následek rozbití odboje. To je historický fakt. Na druhou stranu je zřejmé, že výsledek války je určen událostmi na frontě a že eventuální odboj má smysl jen pomocný: poskytuje informace a možná do určité míry omezuje výrobu a dopravu. Má ovšem zásadní význam pro poválečné politické uspořádání. Možná, že by se náš vývoj před osmačtyřicátém a po něm vyvíjel jinak, kdyby odboj zůstal nedotčený a funkční. Komunistům se po válce přece podařilo protlačit do veřejného prostoru mýtus o tom, že oni měli na protinacistický odboj patent a proto mají nárok na obsazení silových pozic v obnoveném Československu. To se ovšem ocitáme na půdě naprostých spekulací.

Pokud jde o otázku viny a „mnichovského komplexu“ exilového prezidenta Beneše coby popudu k zosnování Heydrichovy likvidace, ta nebude zapomenuta ani v tomto století. Události kolem Ukrajiny ale ukazují, jak tyto procesy fungují. My jsme v roce 1938 nebojovali a nikdo nehnul prstem. Poláci o rok později bojovali, jeho západní spojenci pohnuli prstem, ale to bylo zhruba všechno. Události se pak valily dál podle šíleného plánu Adolfa Hitlera, stejně jako dnes se valí z úradku Vladimíra Putina, nového šílence na světové scéně. Hýbání prstem ze strany západních demokracií je velmi, převelmi limitované. Dodáváme zbraně, ale přímé válečné angažmá nepřipadá v úvahu, a je tu zdráhání dopustit se čehokoli, co by jako přímé angažmá vypadalo. Například je zde neochota dodávat Ukrajině děla, která dostřelí moc daleko. Přesto otázka viny za konflikt už je od začátku na stole. Vždyť i sám papež František označuje za jednu z příčin „poštěkávání NATO u ruských dveří“. Zkusme spekulovat: kdyby v září 1938 naše armáda šla do pole (můj otec se účastnil obou mobilizací, za mého dětství jsme ještě měli doma jeho dřevěnou vojenskou truhličku), nekladlo by se dnes Benešovi za vinu, že genocidní protiněmeckou politikou v Sudetech světovou válku roznítil? Obětí by bylo jistě mnohem víc, než kolik jich zahynulo za heydrichiády. Beneš s obětmi kalkuloval a do války nešel. Je mu to dáváno za vinu. Kdyby válku rozpoutal, měl by vinu na krku. V tom je magie vlivu padouchů typu Hitlera a Putina: konají zlo a z jeho tenat se nelze zcela vymanit.