AKTUÁLNĚ.CZ: Prožíváme krizi demokracie?
Podle únorového průzkumu agentury STEM, který byl proveden na 1222 respondentech vybraných kvótní metodou, šest lidí z deseti v České republice volá po vládě pevné ruky, je to tedy 61 procent obyvatelstva.
Z bedlivějšího čtení výsledků vyplývá, že příznivci vlády pevné ruky jsou stejně zastoupeni mezi muži a ženami, mezi lidmi různého věku i mezi chudými i bohatými. Rozdíly se ukazují jen v závislosti na vzdělání. U lidí s vysokoškolským vzděláním převládá mírně přesvědčení, že vláda pevné ruky v naší zemi není dobrým řešením.
Profesor Paul Nolte, který přednáší novou historii na Svobodné univerzitě v Berlíně a který před časem vydal velmi diskutovanou knihu Riskante Moderne (C.H. Beck, München 2006), se studiem demokracie zabývá dlouhodobě, nedávno napsal: „Pokud nás některé symptomy neklamou, zažíváme novou nelibost vůči demokracii.“ (Cicero, April 2007). Sice tvrdí, že o nepřátelských postojích vůči demokracii nemůžeme ve starých demokraciích hovořit a pomíjí názory extrémistů, ale upozorňuje, že nastává doba, kdy končí přijímání demokracie jako samozřejmého faktu, o kterém se není třeba bavit, v níž se nekladou na toto téma otázky. Důvod: Demokracie je v nelibosti i u části mainstremu. Tuto nelibost vůči demokracii způsobily nejspíš různé typy nespokojenosti posledních let.
I sociolog Ralf Dahrendorf ve svých esejích hovoří o tom, že demokracie v poválečném Německu mohla být většinou přijata jen díky prudkému hospodářskému růstu a ten už řadu let v Německu není, je to „exportní zboží“. Lidé pak stagnaci svádí na demokracii a přestávají věřit v její budoucnost. To je možné odečítat i z různých projevů politiků zejména z nových spolkových zemí, tedy z bývalé NDR. Například ministerský předseda ze Saska-Anhaltska Wolfgang Böhmer koncem minulého roku dokonce hovořil o rezignaci na demokracii. A církve (katolická i evangelická) vydaly ve stejnou dobu list určený věřícím, který má název: Demokracie potřebuje ctnosti.
Podobný průzkum agentury Forsa, jako udělal STEM v České republice, dopadl v zemích bývalé NDR ještě hůř: Tam jen 38 procent lidí považuje demokracii za nejlepší formu vlády. 41 procent si přeje nějakou jinou formu vlády a je jim jedno jestli by šlo o diktaturu nebo o monarchii. Odborníci to komentují s trochou ironie jako touhu po pohádkové vládě, která by byla bezkonfliktní a zajistila všem jistotu a blahobyt. Lze se proto právem domnívat, že občané bývalé NDR ještě nedorostli k pochopení liberální demokracie a je pro ně příliš složitá. Podle starých průzkumů i v bývalém západním Německu přestal být pro většinu obyvatelstva Hitler váženým státníkem až koncem šedesátých let, tedy za vrcholné konjunktury po pětadvaceti letech, které uběhly od války, a proto se nesmíme divit.
Profesor Paul Nolte uvádí tři důvody pro dnešní nelibost vůči demokracii:
Zaprvé: Za to může fakt, že demokracie ztratila během dlouhodobého trvání svou utopickou tvář a současně samozřejmost a velikost svého vítězství. Navíc Čína ukazuje něco, o čem všichni pochybovali: hospodářský růst funguje i v nedemokratické zemi, kde vládne diktát jedné trany. S tím nikdo nepočítal, to je historické novum. Proto se vynořují i teorie o vládě expertů s odvoláním na flexibilitu a nutnost rychlého rozhodování.
Zadruhé: Lidé si kladou otázku, jak je možné, že demokratické instituce, které vznikaly od XIII. století, tedy v agrární společnosti, nemotorizované, kde komunikaci obstarávaly jen dostavníky tažené koňmi, mohly přežít až do XXI. století, do doby globalizace a tzv.turbokapitalismu, kdy konkrétní místa ztratila svůj původní význam, hranice valem mizí a všichni žijeme ve světovsi (Jiří Gruša).
Nolte se domnívá – a to jistě platí i pro nás – že tam, kde je demokracie nová, je spojena s příliš rigidní představou o tom, jak má fungovat (viz Václav Klaus) a vede k tomu, že se podceňuje její flexibilita. Američané jsou v nesrovnatelnější výhodě, protože elasticitu svého demokratického systému pěstují přes dvě století. Demokracii vnímají ne jako stav, ale jako proces.
Zatřetí: Za nelibostí občanů je cítit, že demokracie je pro ně spojena s hospodářskou prosperitou a sociálními jistotami. Díky tomu jakékoliv hospodářské selhání či malá konjunktura jsou nahlíženy většinou občanů jako selhání demokracie. Místo aby se chyby demokracie nazíraly jako selhání vlád a politických stran, je obviňována sama demokracie. Pro země za bývalou železnou oponou tato představa platí prý ještě víc, protože svoboda byla u nás vnímána převážně jako svoboda konzumu.
Za tento posun ve vnímání základních pojmů podle expertů mohou převážně média (bulvár a popnoviny), která – aby byla srozumitelná pro co nejvíc čtenářů – přepočítávají všechny hodnoty pouze na peníze a prodávají emoce. Tento fakt ale ohrožuje jak starou, tak novou Evropu a je zcela nový. I takový liberál, jakým je bezesporu Timothy Garton Ash o tom delší dobu přednáší a mohli jsme si ho přečíst i v sobotní MF Dnes. V komentáří od následovníka Tony Blaira požaduje zkrocení tiskových magnátů, i když z jiných důvodů: z rozdmychávání nacionálních vášní, což jsou však taky jen levné emoce, které vedou k ovlivňování britské zahraniční politiky, a tím k oslabování Evropské unie, která může být jediným skutečným partnerem Spojených států.
Jednotlivé samotné evropské státy už jedinou globální supervelmoc moc nezajímají.
Německá respektovaná politička Hildegard Hamm-Brücher, která seděla v bundestagu za FDP šestnáct let, jde ještě dál a tvrdí, že politici, kteří dlouhou dobu se pohybují na politickém a mediálním jevišti jsou jen dálkově ovládanými figurkami médií a pro skutečnou politiku jsou nepotřební. Hovoří o tzv. přerostlém stranickém státu a navrhuje změnu parlamentní demokracie pomocí petičního práva v občanskou demokracii. Požaduje větší účast občanů na politickém dění a rozhodování.
Z bedlivějšího čtení výsledků vyplývá, že příznivci vlády pevné ruky jsou stejně zastoupeni mezi muži a ženami, mezi lidmi různého věku i mezi chudými i bohatými. Rozdíly se ukazují jen v závislosti na vzdělání. U lidí s vysokoškolským vzděláním převládá mírně přesvědčení, že vláda pevné ruky v naší zemi není dobrým řešením.
Profesor Paul Nolte, který přednáší novou historii na Svobodné univerzitě v Berlíně a který před časem vydal velmi diskutovanou knihu Riskante Moderne (C.H. Beck, München 2006), se studiem demokracie zabývá dlouhodobě, nedávno napsal: „Pokud nás některé symptomy neklamou, zažíváme novou nelibost vůči demokracii.“ (Cicero, April 2007). Sice tvrdí, že o nepřátelských postojích vůči demokracii nemůžeme ve starých demokraciích hovořit a pomíjí názory extrémistů, ale upozorňuje, že nastává doba, kdy končí přijímání demokracie jako samozřejmého faktu, o kterém se není třeba bavit, v níž se nekladou na toto téma otázky. Důvod: Demokracie je v nelibosti i u části mainstremu. Tuto nelibost vůči demokracii způsobily nejspíš různé typy nespokojenosti posledních let.
I sociolog Ralf Dahrendorf ve svých esejích hovoří o tom, že demokracie v poválečném Německu mohla být většinou přijata jen díky prudkému hospodářskému růstu a ten už řadu let v Německu není, je to „exportní zboží“. Lidé pak stagnaci svádí na demokracii a přestávají věřit v její budoucnost. To je možné odečítat i z různých projevů politiků zejména z nových spolkových zemí, tedy z bývalé NDR. Například ministerský předseda ze Saska-Anhaltska Wolfgang Böhmer koncem minulého roku dokonce hovořil o rezignaci na demokracii. A církve (katolická i evangelická) vydaly ve stejnou dobu list určený věřícím, který má název: Demokracie potřebuje ctnosti.
Podobný průzkum agentury Forsa, jako udělal STEM v České republice, dopadl v zemích bývalé NDR ještě hůř: Tam jen 38 procent lidí považuje demokracii za nejlepší formu vlády. 41 procent si přeje nějakou jinou formu vlády a je jim jedno jestli by šlo o diktaturu nebo o monarchii. Odborníci to komentují s trochou ironie jako touhu po pohádkové vládě, která by byla bezkonfliktní a zajistila všem jistotu a blahobyt. Lze se proto právem domnívat, že občané bývalé NDR ještě nedorostli k pochopení liberální demokracie a je pro ně příliš složitá. Podle starých průzkumů i v bývalém západním Německu přestal být pro většinu obyvatelstva Hitler váženým státníkem až koncem šedesátých let, tedy za vrcholné konjunktury po pětadvaceti letech, které uběhly od války, a proto se nesmíme divit.
Profesor Paul Nolte uvádí tři důvody pro dnešní nelibost vůči demokracii:
Zaprvé: Za to může fakt, že demokracie ztratila během dlouhodobého trvání svou utopickou tvář a současně samozřejmost a velikost svého vítězství. Navíc Čína ukazuje něco, o čem všichni pochybovali: hospodářský růst funguje i v nedemokratické zemi, kde vládne diktát jedné trany. S tím nikdo nepočítal, to je historické novum. Proto se vynořují i teorie o vládě expertů s odvoláním na flexibilitu a nutnost rychlého rozhodování.
Zadruhé: Lidé si kladou otázku, jak je možné, že demokratické instituce, které vznikaly od XIII. století, tedy v agrární společnosti, nemotorizované, kde komunikaci obstarávaly jen dostavníky tažené koňmi, mohly přežít až do XXI. století, do doby globalizace a tzv.turbokapitalismu, kdy konkrétní místa ztratila svůj původní význam, hranice valem mizí a všichni žijeme ve světovsi (Jiří Gruša).
Nolte se domnívá – a to jistě platí i pro nás – že tam, kde je demokracie nová, je spojena s příliš rigidní představou o tom, jak má fungovat (viz Václav Klaus) a vede k tomu, že se podceňuje její flexibilita. Američané jsou v nesrovnatelnější výhodě, protože elasticitu svého demokratického systému pěstují přes dvě století. Demokracii vnímají ne jako stav, ale jako proces.
Zatřetí: Za nelibostí občanů je cítit, že demokracie je pro ně spojena s hospodářskou prosperitou a sociálními jistotami. Díky tomu jakékoliv hospodářské selhání či malá konjunktura jsou nahlíženy většinou občanů jako selhání demokracie. Místo aby se chyby demokracie nazíraly jako selhání vlád a politických stran, je obviňována sama demokracie. Pro země za bývalou železnou oponou tato představa platí prý ještě víc, protože svoboda byla u nás vnímána převážně jako svoboda konzumu.
Za tento posun ve vnímání základních pojmů podle expertů mohou převážně média (bulvár a popnoviny), která – aby byla srozumitelná pro co nejvíc čtenářů – přepočítávají všechny hodnoty pouze na peníze a prodávají emoce. Tento fakt ale ohrožuje jak starou, tak novou Evropu a je zcela nový. I takový liberál, jakým je bezesporu Timothy Garton Ash o tom delší dobu přednáší a mohli jsme si ho přečíst i v sobotní MF Dnes. V komentáří od následovníka Tony Blaira požaduje zkrocení tiskových magnátů, i když z jiných důvodů: z rozdmychávání nacionálních vášní, což jsou však taky jen levné emoce, které vedou k ovlivňování britské zahraniční politiky, a tím k oslabování Evropské unie, která může být jediným skutečným partnerem Spojených států.
Jednotlivé samotné evropské státy už jedinou globální supervelmoc moc nezajímají.
Německá respektovaná politička Hildegard Hamm-Brücher, která seděla v bundestagu za FDP šestnáct let, jde ještě dál a tvrdí, že politici, kteří dlouhou dobu se pohybují na politickém a mediálním jevišti jsou jen dálkově ovládanými figurkami médií a pro skutečnou politiku jsou nepotřební. Hovoří o tzv. přerostlém stranickém státu a navrhuje změnu parlamentní demokracie pomocí petičního práva v občanskou demokracii. Požaduje větší účast občanů na politickém dění a rozhodování.
(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel
