V úterý minulý týden jsem se zúčastnil spolu s Alexandrem Vondrou (viz jeho blog), Václavem Havlem a dalšími odhalení pamětní desky Pavlu Tigridovi na domě, v němž sídlil jeho časopis Svědectví v Paříži v ulici rue Croix des Petits Chaps číslo 30 v letech 1981 - 1990. Původní úmysl umístit desku v rue de Lodi v Latinské čtvrti, kde svědectví sídlilo v letech 1960 – 1981, se nepodařil. Připojuji pro zájemce článek, který jsem kdysi o Pavlu Tigridovi napsal.

Novinář Tigrid a žurnalistika po jeho smrti

Pavel Tigrid se ve skutečnosti jmenoval Pavel Schönfeld a pocházel ze Semil v severních Čechách. Jeho rod byl spřízněn se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Literární sklony měl evidentně v genech. Už jako středoškolák spoluzaložil v Praze na Zbořenci v roce 1936 Divadelní kolektiv mladých a při studiu na právnické fakultě (maturoval v roce 1936) začal pracovat ve Studentském časopise, kde uveřejnil své první příspěvky. V roce 1939, tedy hned na počátku protektorátu, uprchl na motorce do Londýna, kde začal po krátké době pracovat v BBC, nejdříve jako hlasatel a později jako redaktor rozhlasového programu československé exilové vlády Hlas svobodného Československa. Vedle toho v Londýně vydával spolu s W. Bergrem časopis Kulturní zápisník a v angličtině Review 42.

Do Prahy se vrátil hned v červnu roku 1945, stejně jako brzy přijel po listopadu 1989. Po krátkém angažmá na ministerstvu zahraničí založil a řídil týdeník Obzory a v roce 1946 se stal šéfredaktorem časopisu Vývoj. Když se v roce 1948 nevrátil z reportážní cesty po britské zóně Západního Německa, byla jeho žena Ivanka (která se odhalení desky zúčastnila) nějaký čas vězněna.

Kdysi v Bonnu mně o tom sama řekla: Pavel Tigrid odjel z Československa 17. prosince 1947 jako šéfredaktor Vývoje, tehdy už jediného nezávislého týdeníku v Čechách, aby na vlastní oči viděl lágry, v kterých žili uprchlíci z poražených zemí, tedy Němci z dnešního Polska, Maďarska, Rumunska a Československa. Chtěl napsat autentické reportáže z těchto táborů, které by vyvrátily zideologizované pomluvy Rudého práva. Reportážní cestu si však Pavel Tigrit stále protahoval a svou novomanželku nechal doma. Proč se nevracel, dozvěděla se paní Tigridová 21. února 1948, kdy u nich zazvonili dva mladí pánové, vtrhli do bytu, vrhli se na jediného mužského, který tam byl, a nasadili mu pouta. Teprve potom se zajímali, kdo to je. Ten pán se jmenoval Čermák a bydlel tenkrát u Tigridů v podnájmu, a tak ho pustili. Hledali jejího manžela.

Poplašená paní Tigridová se hned sebrala a navštívila svého známého ministra zdravotnictví pana Adolfa Procházku, znal se s Pavlem Tigridem z exilu, který ji chlácholil slovy: „Neblázněte, děvče, včera jsem hrál s Klémou (myslel tím Gottwalda) karty! Všechno je v pořádku!“ Za dva dny nato Procházka emigroval, usadil se pak v USA, a paní Tigridovou zatkli.

Paní Tigridovou po čase pustili, neboť se soud domníval, že ji Pavel Tigrid nechal v Praze záměrně, aby mu podávala zprávy. Paní Tigridová to popírá. Po propuštění byla bedlivě sledována a nejdříve jednou denně, pak jednou za dva dny a nakonec jednou za týden se musela hlásit v Bartolomějské ulici č. 4 v Praze na policii. Jakmile se interval prodloužil, zaplatila její maminka jednomu známému četníkovi 100 000 Kčs a ten ji převedl přes hranice do Rakouska. Za čtyři měsíce pak odešel sám s celou šestičlennou rodinou a usadil se v Austrálii. Dvacet let si pak s ním Tigridovi psali.

Tigridovi žili v emigraci nejprve ve Frankfurtu, kde Tigrid založil Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa, a současně působil ve Výboru pro Svobodnou Evropu, kde se podílel na přípravách vysílání Radio Free Europe - Svobodná Evropa. Od května 1951 se začalo vysílat pod názvem Hlas svobodného Československa. V mnichovské pobočce Pavel Tigrid sestavil redakci a stal se programovým ředitelem. Jak někteří svědci vypravují, už tehdy, ve svých 34 letech, ale se svými zkušenostmi a charismem působil jako guru, takže ho všichni napodobovali. Když ho jednou přišli jeho redaktoři přivítat na mnichovské letiště po jeho delší služební cestě do Spojených států, vypadali všichni jako on: nechali si narůst stejné vousy. Ředitelem však nebyl v Mnichově dlouho, jen do listopadu roku 1952, kdy pro koncepční neshody se severoamerickým vedením rezignoval. O tomto konfliktu, který se vlastně týkal Ferdinanda Peroutky, odmítal zásadně jako džentlmen mluvit. Manželka Ferdinanda Peroutky Slávka taktně říká: „Byl to klasický konflikt mezi mládím a stářím a pak šlo také o koncepční otázky. Pavel Tigrid chtěl začínat velkoryse, což se Američanům líbilo, Ferdinand Peroutka byl pro skromnější začátky a co nejvyšší kvalitu.“ Od tohoto konfliktu se už nikdy Ferdinand Peroutka s Pavlem Tigridem nesešli. Pavel Tigrid po převozu urny s popelem Ferdinanda Peroutky do Prahy na Vyšehrad, začátkem devadesátých let, promluvil nad jeho hrobem.

V roce 1953 se Pavel Tigrid odstěhoval do Spojených států, kde chvíli studoval na Columbia University a současně přednášel po celých Státech o střední a východní Evropě. Posléze se živil jako číšník v irském nočním klubu v Brooklynu. V roce 1955 začal zase pracovat ve Svobodné Evropě v publikačním oddělení a o rok později založil časopis Svědectví, s nímž se přestěhoval v roce 1960 do Paříže, kde také v obci Héricy, v šestaosmdesáti letech, 31. srpna 2003 zemřel.

Časopis začal vycházet, jak do prvního čísla Pavel Tigrid napsal: „Tři a půl roku od smrti Stalinovy, tři roky od výbuchu první sovětské vodíkové pumy, více než rok od konference čtyř v Ženevě a tři čtvrti roku od XX. sjezdu KSSS,... aby pomocí Svědectví bojoval za návrat svobody, spravedlnosti a důstojného lidského života.“

Toho se Pavel Tigrid v listopadu 1989 dožil.

Česká žurnalistika po Tigridovi

Při troše zjednodušení si snad můžeme dovolit říci, že by bylo dobré, kdybychom si uvědomili, že spolu s Pavlem Tigridem bychom se měli nejspíš rozloučit i s jedním způsobem chápání žurnalistiky.

Éra bojové a ideologické žurnalistiky, které byl Pavel Tigrid výrazným představitelem, je definitivně za námi: Doposud jsme se žurnalistikou obrozovali, prosazovali socialismus, bojovali za svobodu a budovali kapitalismus.

Poslání svobodného tisku a vůbec médií je ale složitější, náročnější a méně nápadné. Svobodný tisk pěstuje rozdíl mezi režimem a vládou. Jinými slovy nezávislá jsou média tehdy, když brání rozdíl mezi vládou a pravidly politické hry, která musí respektovat každý, kdo se jí chce zúčasnit . Nikdy si vláda nesmí přivlastnit tvorbu pravidel hry, proto je moc v demokracii delegována do řady na sobě nezávislých center jako je soudnictví, média, centrální banka, Ústavní soud, občanská sdružení atd.

Naším úkolem je už jen udržovat vysokou informační hladinu ve společnosti, a tím kontrolovat vládu, parlament, prezidenta a soudnictví a souastavně pěstovat u nás zanedbané kritické myšlení. Úkol je to mnohem subtilnější a klade důraz u novinářů na jiné vlastnosti: vysokou kompetenci, odborné vzdělání a soustavnou úmornou rešeršní práci jako základní pracovní metodu. Velká slova pod vlajícím praporem ztrácejí význam, znějí směšně a dutě, ač je samozřejmě stále tu a tam zaslechneme. Jde už jen o soustavné upřesňování pravidel hry a jednotlivých pozic hráčů na hřišti. Novinář musí za každé situace zůstat jako nestranný pozorovatel na tribuně.

Také bychom mohli říci: Po Tigridově bojovné žurnalistice přišel zase čas pro Peroutkovu demokratickou žurnalistiku, kterou definoval v zahajovacím projevu vysílání Svobodné Evropy dne 1. května 1951 takhle: „Komunistická vláda v naší zemi znamená největší pokus, jaký kdy byl učiněn, aby věci byly postaveny na hlavu a aby byl slovům vzat jejich význam. Žalářníci u nás zpívají písně svobody a zřízenci tajné policie přednášejí o humanitě... Budeme se snažit, abychom pojmům a slovům vrátili jejich starý obsah...“ (Rudolf Augstein, první vydavatel zpravodajského časopisu Der Spiegel, se s bojovnou žurnalistikou rozloučil v roce 1962 po tzv. Spiegelaféře a po konci „demokratury“ Strausse a Adenauera.)

Komunistická vláda padla, ale slova, která používáme, mají po padesáti letech diktatur vykradené obsahy. Zásadní otázka dneška tedy zní: Jak můžeme slovům vrátit původní obsah za situace, kdy sto let po Einsteinově teorii relativity, která zavedla do fyziky jako čtvrtý rozměr rychlost, dostala rozměr rychlosti i informace, která často je v současné novinařině důležitější než obsah?

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel