Každé výročí, jako tomu bylo již u 28. října, by mělo být nejen důvodem k oslavám, ale, jak často připomínají sociologové, i záminkou k hlubšímu a sebekritickému zamyšlení, které událost zařadí do širšího kontextu.

Podíváme-li se na tuto událost v širším časovém kontextu, zahlédneme náš sklon popírat základní principy legality a legitimity, na kterých každý dobře fungující stát musí bazírovat. Po roce 1918 jsme legální, tedy zákonný princip porušili, když se nám nepodařilo vytvořit politický československý národ, kvůli kterému naše republika byla uznána. Zatímco Češi Československo přijali jako přirozený státní útvar, Slováci tento stav od počátku chápali jako přechodný a počítali s tím, že jednou se odtrhnou. Volání po osamostatnění zaznělo již ve dvacátých letech minulého století, učinili to ale až v roce 1939, pokusili se o to kolem roku 1968 a definitivně jsme se rozešli 1. ledna 1993. A legitimitu, tedy oprávněnost, jsme zase porušili, když jsme převzali starou rakousko-uherskou administrativu, která neměla u lidí náležitý respekt, a později ještě jednou, když jsme dovolili, aby pan prezident obešel parlament a rozhodovalo se v tzv. pětce.

Slevování z principů a symboliky pokračovalo i v dalších letech. Ještě hůře jsme dopadli po roce 1945. Začalo to v parlamentu zradou sociálních demokratů, kteří místo podpory národně socialistického kandidáta na předsedu Josefa Davida zvolili v roce 1946 za šéfa sněmovny komunistu Antonína Zápotockého, zřetelného aspiranta diktatury, do jehož rukou musel další den znovu zvolený demokratický prezident Edvard Beneš skládat slib. To byl první výrazný signál zásadní změny: Někteří pamětníci se dokonce domnívají, že i tento slib sehrál později důležitou roli při rozhodování prezidenta. A jak na tom, aby slib prezidenta byl složen do rukou komunisty, Gottwaldovi záleželo, se ukázalo hned pár dní poté, kdy zase národním socialistům nabídl pro Davida místo předsedy parlamentu za to, že sleví ze svého legitimního požadavku pěti ministrů na čtyři, aby měl ve vládě snazší většinu. A legalitu jsme později porušili vyzbrojením Lidových milic.

A tyto snahy nebrat vážně pravidla, ale brát vážně jen sebe, přetrvaly v naší politice bohužel i po 17. listopadu 1989, kdy se začala republika dělit: legalitu jsme porušili tím, že k rozdělení došlo bez referenda na základě dohody Václava Klause s Vladimírem Mečiarem. Legitimitu jsme porušili zase tzv. opoziční smlouvou a tolerančním patentem: ve Sněmovně přestala fungovat opozice, která by řádně vládnoucí koalice kontrolovala. To otevřelo cestu k snadné korupci: politické souboje různých názorových proudů o směřování republiky byly nahrazeny výměnnými obchody a zároveň jsme díky tomu ztratili cit pro přesné pojmenování toho, co se u nás děje, na což doplácíme dodnes.