Bylo by asi naivní věřit, že lze realizovat reformy, které zasahují do osobních zájmů vysoce postavených lékařů a zdravotních úředníků v celém rozsahu. Když jde o peníze, jde o život. Přinejmenším ten politický. Zpátečka zařazená ministrem Julínkem minulý týden je proto celkem pochopitelná, nicméně má svá rizika. Tím hlavním je, že zamýšlený zdravotnický systém bude vybudován jen zčásti. A to na té straně, kde spíše vede ke zvýšeným výdajům, jako v případě zvětšení počtu stanovišť záchranné služby či taxativního vymezení práv pacientů a dosažení jejich vymahatelnosti.

Ta druhá strana, která má zajistit, že výhody pro pacienty budou financovány efektivně, je bohužel politicky kontroverzní, protože jednak narušuje určitá ideologická schémata typu „zdraví není zboží“, jednak zasahuje finanční zájmy lékařské elity, když zavádí standardní hospodaření fakultních nemocnic.

Zdraví přitom opravdu není zbožím, ale zdravotnické služby jsou služby jako každé jiné. Ten, kdo je poskytuje, chce vydělat, ať už tomu říká zisk nebo „spravedlivé ohodnocení lékařské práce“. To je normální a je to v pořádku.

Hospodaření státem vlastněných zdravotnických zařízení, tedy především fakultních nemocnic, je prazvláštní.

Například v Praze je pět fakultních nemocnic na tři fakulty. Jediný důvod je, že je potřeba dostatečný počet klinik pro zasloužilé profesory, což zjevně stojí peníze.

Fakultní nemocnice rovněž mají nezastupitelnou úlohu při výchově lékařů. Je ovšem krajně nestandardní (z pohledu mezinárodního srovnání), že univerzity v Česku za vzdělávání mediků nemocnicím neplatí ani korunu. Ze zdravotního pojištění je tak vlastně nezákonně dotováno něco, co by měl financovat resort školství z úplně jiného rozpočtu. Tyto peníze pak chybějí třeba na lepší platy sester či na poživatelnější stravu pro pacienty. Jenže ve školství také není peněz nazbyt. Univerzity se tak logicky budou bránit jakýmkoli změnám, které by tento stav nějak zásadněji měnily.

Svěření správy zhruba třetiny vybraného zdravotního pojištění soukromým, zprivatizovaným zdravotním pojišťovnám je pak z pohledu významné části politické scény považováno za zločin nejtěžší. Dokladů a argumentů Julínkovým oponentům přitom netřeba. Skutečnost, že by občané dostali možnost zcela dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí, vybrat si jako správce svých peněz ze zdravotního pojištění buď státní VZP, která jim nyní vyhovuje, nebo zvolit soukromou společnost, je vydávána za loupež století. Že to tak vnímají státní zdravotničtí úředníci v pojišťovnách a nemocniční manažeři, kteří spolu uzavírají už mnoho let prapodivné kšefty, je i pro laika poměrně pochopitelné. Ale proč to podporují i racionálně uvažující jedinci, je záhada. Vždyť více než polovina zdravotní péče je dávno poskytována soukromými a vysoce ziskovými zařízeními. Než současný stav je tedy rozhodně férovější, když proti dravému privátnímu lékaři nebo zdravotnickému podnikateli bude stát dravý privátní pojišťovák, kterého konkurence nutí bojovat o klienta.

Leč politika je více než moderní a efektivní systém zdravotnictví.

Takže až tohle neprojde, je docela pravděpodobné, že projde plán Davida Ratha. Jedna státní pojišťovna a proti ní síť státních nemocnic kontrolovaných lidmi, kteří za nic neručí - tak jak to bylo formulováno v zákoně o neziskových nemocnicích, který zlikvidoval Ústavní soud jako znárodňovací dekret. Možná to nebude moc drahé, ale něco to stát bude, přinejmenším za náhrady při znárodňování. Poplatky se zruší, jen se zavede komerční pojištění, které bude krýt tak deset procent poskytované péče, pravil Rath na fóru Hospodářských novin. Poplatky mají vynést čtyři až pět miliard ročně, zatímco komerční pojištění musí na financování těch deseti procent péče vybrat momentálně asi dvaadvacet miliard, takže šetřílkové s Rathem fakt neušetří, naopak zaplatí pětkrát víc. Prostě poloviční reforma je horší než žádná reforma.

MfD, 23.6.2008