Snad by se zdálo, že další prezident, jako poslední komunistický, by měl uzavřít část první. Ale s nástupem dr. Gustáva Husáka - nejprve do funkce generálního tajemníka KSČ v roce 1969 (jak víme, k prezidentství se dopracoval až v roce 1975) - přišla i generální změna.

Hrdinové Pražského jara Dubček a Smrkovský dali schválit parlamentem a podepsali takzvaný pendrekový zákon, který především značně usnadňoval postih demonstrantů, a tím, jako známý mouřenín, splnili svůj úkol a mohli jít.

Gustáv Husák byl též zpočátku hlasatelem demokratizácie a liberalizácie strany, ale byl člověkem schopným se otočit na obrtlíku. Po válce se zjevil jako hlavní postava Slovenského národního povstání (Václav Kopecký, ministr osvěty Gottwaldovy vlády a mocný muž KSČ, ho ve své knize nazval kavárenským povalečem, který sotva stihl naskočit do posledního vlaku do Bánské Bystrice – začátku povstání pro nepamětníky). Také byl prvním předsedou Sboru povereníkou.

Byl člověkem velmi rozporuplným. První intelektuál, doktor práv, v čele strany, jejíž bezpráví až do konce obhajoval, člověk, který koncem války usiloval o připojení Slovenska k Sovětskému svazu, aby byl v roce 1954 odsouzen na doživotí za buržoazní nacionalismus (to jsou paradoxy, co?), za pouhých šest let propuštěn se stálou vírou v neomylnost Strany.

Když se tedy ujal generální moci (většina z nich ostatně to prezidenství měla jen jako jakýsi vedlejšák, i když příjemný, reprezentativní, pomyslně usedli na Hradě na trůn českých králů, někteří se i navlékali do parádní uniformy velitele armády), přišel s ním rok zlomu. Poznamenán na začátku upálením obou Janů, Palacha i Zajíce, a mohutným manifestačním pohřebním průvodem prvního z nich, a na konci pohřbením všech změn, které Pražské jaro přineslo. Husák byl skvělým hrobníkem, výborným rétorem, mluvil spatra dlouhé projevy (občas o ničem, míval problémy, jakým z obou státních jazyků se rozhodne mluvit), ale i tvůrcem a vykonovatelem normalizácie. Nevím, zda to sám vymyslil, pravým smyslem slova bylo zadušení jakéhokoli odporu proti vůli Strany.

Brzy začaly čistky ve straně, a pak i společnosti (říkalo se jim prověrky), kdo měl jakékoli, třeba jen velmi nízké společenské postavení, byl postaven před, jak se říká, kruciální otázku: „Souhlasíš se vstupem vojsk spřátelených armád? Tvoje odpověď budiž ano,ano, ne, ne.“ Tak se čistilo obilí od koukolu.

Osobně jsem vídal Husáka jen v televizi, zvuk jsem vypínal, nicméně po naší odpovědi ne, ne, jsme se stali závadovou rodinou v maloměstě se 140 000 obyvateli (i čeština má zpotvořená slova). Procesy veřejné nebyly, popravy také ne, umučení vězni ano (Pavel Wonka), věznění za nabádání, účast na demonstracích, šíření protistátních myšlenek nebylo ničím mimořádným, ale stačila i ztráta zaměstnání, děti nemohly studovat - a na dětech se dá zlomit většina lidí..

Rokem zlomu byl šedesátý devátý i 21. srpen, kdy ne okupanti, ale vlastní vykonavatelé moci tvrdě potlačili na dlouhou dobu velké protesty podrobené společnosti. Dokonce postříleli několik lidí včetně nezletilé dívky na Klárově.

Ale prezidentská léta nezačala právě nejlépe. Jednání mírové konference v Helsinkách přijalo usnesení o několika koších, jak to nazvali, a jeden z košů byl i o lidských právech. Se skřípěním zubů podepsali i komunističtí vládci včetně našeho, byť určitě neočekávali něco převratného. Ale parta ztroskotanců a samozvanců, jak je trefně pojmenovala Jiřina Švorcová, vymyslela a na západ propašovala počátkem ledna Chartu 77, kde se dožadovala jen prostého plnění podepsaného závazku.

A se zlou se potázala, ačkoli většina národa neměla o obsahu ponětí. Jak jsem byl rád za koupi dalšího přijímače, tentokrát sovětské výroby, který na rozdíl od ostatních na našem trhu měl čtyři krátkovlnná pásma. A to poslední nerušené nám umožnilo poslouchat rádio Svobodná Evropa konečně svobodně.

A zase začalo pronásledování, souzení, věznění, tentokrát ovšem i s větším ohlasem v zahraničí, i v blízkém (slovo, které tak miluje prezident Putin), kde začaly pozvolna pukat ledy, s příchodem Gorbačova a jeho glasnosti a perestrojky se začal socialistický svět měnit. Ale u nás stále byl jednotkou dočasnosti jeden furt a byli jsme se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.

Pamatuji si dvě anekdoty na prezidenta, třeba po setkání s prezidentem Reaganem: „Já mu říkal Ronalde, on mně zase Donalde (ostatně kačer je jen takový menší Husák, že).“ Druhá byla velmi krutá, po tragické smrti jeho ženy Věry ve zříceném vrtulníku. Povídalo se, že vydal brožurku propagující ateismus s názvem „Ako se zbaviť Viery“.

A pak ho opustili i nevděční soudruzi, mocným tajemníkem se stal Milouš Jakeš z Brlohu, pozdější kůl v plotě, a Gustávovi zbyl jen ten vedlejšák. Nicméně byl z velmi trvanlivého materiálu, vládl nám nepřetržitě dvacet let, ač posléze postižen Parkinsonovou nemocí (třesoucí se ruku většinou celkem obratně připlácl tou druhou na stehno), na každý Nový rok pronášel jednotvárná poselství k národu, poslední v roce 1988.

A když se v dalším roce zhroutil celý jeho okolní reálněsocialistický svět, konečně abdikoval, aniž bylo třeba zvláštního zákona.

Konec druhé části.