„Na Západě jsou ještě rozumní lidé, ať žijí Pink Floyd.“

Dmitrij Medveděv

V pondělí tu uveřejnil Jan Ferenc článek Nechme zpívat Waterse. Vlastní obsah článku seznávám být poněkud zmateným, je to vlastně mozaika dojmů z filmu The Wall, které si autor transponuje do současné války – ano, válka a její špína je leitmotivem filmu (pomiňme, že je tam i milostné zklamání, odpor k anglickému školství, stesk po zahynulém otci a manýry slavné osobnosti). Tématem války však podobnost s Ukrajinou končí – tam i tam padají bomby a lidé trpí, avšak co autora přimělo srovnávat hlavního hrdinu filmu Pinka, neurotickou rozmazlenou rockovou hvězdu, co se ve svém halucinogenním světě potácí mezi extázemi a nočními můrami, v nichž sám se stává nestvůrou, aby se nakonec úzkostlivě krčil uvnitř své zdi, a diktátorem Putinem, vzorem chladné střízlivosti, je mi záhadou – anebo ne, zdá se spíš, že autor se chtěl zastat svého hudebního idolu, jehož vrcholné dílo zjevně dobře zná a obdivuje, proti kritikům jeho současného proruského angažmá. A zvolil k tomu poněkud násilně spletenou konstrukci, ve které osudy hlavního protagonisty alba (a filmu) The Wall Pinka (ve filmu ho výborně zahrál Bob Geldof) konfrontuje s děním okolo Putina. Je tu co srovnávat? Co to má znamenat?

Podívejme se na Rogera Waterse blíže – poté, co první hlavní protagonista skupiny Pink Floyd, kytarista a „bláznivý diamant“ Syd Barrett v podstatě zešílel a odešel do ústraní, stal se Waters počátkem let sedmdesátých hlavním motorem skupiny. Přes několik těžko stravitelných alb, plných pazvuků někdy až anarchistických, postupně tvorba vykrystalizovala do vyspělé písňové podoby, jež se naplno projevila v megatrhácích The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here. Přes přechodný úkrok zpět v rozvláčné desce Animals pak dospěli k monumentálnímu opusu, rockové opeře The Wall. Watersův autorský vliv čím dál víc vzrůstal a tady už se projevil naplno – dvojalbum, jakkoli je hlavně jeho dítětem, by ovšem nikdy nemohlo být tak dokonalé bez geniální, táhlé kytary Davida Gilmoura, sugestivních klávesových ploch Ricka Wrighta a sofistikovaných bicích Nicka Masona.

Každopádně (ruku v ruce s velkolepou koncertní produkcí) byl projekt nejen hudebně velmi kvalitní, ale také natolik líbivý (neříkejme komerční, levný určitě není), že zaujal i ty, jež předchozí tvorba skupiny míjela. Jak už tomu ale tak bývá, zatímco bylo jméno Pink Floyd na vrcholu, uvnitř skupiny panoval už rozkol mezi arogantním šéfem Watersem a ostatními, takže poslední počin skupiny v této sestavě The Final Cut byl už v podstatě jen jeho vlastním dílem, zhusta recyklujícím nálady z The Wall. Pak se rozešli a Waters byl velmi rozezlen, když ostatní zůstali pod hlavičkou Pink Floyd nadále působit, aby pak na svých sólových albech znovu a znovu zvuk The Wall rozmělňoval (znáte třeba The Pros and Cons of Hitch Hiking?) a hlavně se ke svému hlavnímu životnímu oposu trvale už vracel na koncertech, včetně oněch někdejších vizuálně atraktivních rekvizit.

Jak již zmíněno, Watersův otec zemřel ve válce a jeho syn své antimilitaristické stanovisko výrazně prezentoval nejen v The Wall. Dalo by se proto čekat, že když teď jedna (silnější) země napadne druhou (slabší), aby si urvala kus jejího území (ne-li rovnou celé), a neštítí se přitom žádné genocidy, viníka jasně pojmenuje a zřetelně se od něj distancuje, jak to činí mnozí jiní hudebníci (Paul McCartney například řekl, že už na koncertech nebude hrát přátelsky smířlivou Back in the U.S.S.R. a publikum zdravil v Americe z pódia s ukrajinskou vlajkou v ruce ). Namísto toho se Waters chová stejně jako někdejší protagonisté Mnichova, v naivní víře, že když militantní bestii dáme, co si momentálně přeje, ona se tím spokojí a dá už pokoj. Vedle toho zastává nebezpečné stanovisko (jež je vlastní i rusofilům u nás), že když napadenému přestaneme dodávat zbraně k obraně, podpoříme mír.

Před měsícem se Waters s takovýmito svými „mírutvornými“ apely obrátil i na manželku ukrajinského prezidenta. Ta mu vhodně odpověděla: „Rusko zaútočilo na Ukrajinu, ničí města a zabíjí lidi. Ukrajinci brání svou zemi a budoucnost svých dětí. Pokud boj vzdáme, zítra nebudeme existovat. Pokud se Rusko vzdá, válka skončí. Rogere Watersi, běžte si žádat o mír jiného prezidenta.“

Ano, proč se neobrátil na Putina? Nejspíš proto, že už se nejspíš zcela ztotožnil se svým alter egem z dvojalba The Wall, zbloudilým šílencem Pinkem…

Pink Floyd: In The Flesh