Volbám se říká svátek demokracie. Je to slogan hodně omšelý. Dost možná, že banalita titulku leckterého čtenáře odradila, ale nemohu jinak. Pro mě jsou něčím dá se říct posvátné i po třiceti letech. Pořád mám zažitou tu frašku, která tu byla za minulého režimu, ty jakoby volby. Nechyběla v nich urna, nechyběla komise, dokonce i plenta byla – tu ale okázale složili a stála opřená v koutě. Podobala se nosítkům, na kterých by pak někoho odnášeli, kdyby to s ním u urny švihlo.

Zkrátka, volby beru vážně. Až mě uslyšíte za týden znovu, budeme znát výsledky prvního kola a budeme tedy vědět, kdo nastupuje do prezidentského finále. Chystáme s Ljubou, že budeme televizní sčítání hlasů sledovat s kamarády a o sváteční atmosféru se určitě postaráme.

Budu vzpomínat i na první svobodné volby mého života v roce 1990. Bylo tenkrát heslo nabádající k volební účasti. Znělo „kdo nevolí, volí komunisty‟. Šel z nich tenkrát ještě strach, a vidíte, teď už se ani do parlamentu nedostali a nikdo je nemusel zakazovat.

Po volbách v devadesátém následovaly další parlamentní volby ve dvaadevadesátém. Na podzim, v listopadu, jsem ale zažil jiný volební svátek. Pozvali mě do rezidence americké ambasády, abych sledoval finále jejich prezidentských voleb. Čili něco, co nás čeká koncem měsíce. Soupeřili Bill Clinton a George Bush. Americká rezidence je v elegantním prvorepublikovém paláci obklopeném parkem, všude sloupy, mramory, samozřejmě v ten den prapory se hvězdami a pruhy. Hosté přicházeli, ve vstupní hale stůl a na něm dva košíčky s volebními plackami. To je v Americe tradice, příznivci finalistů nosí kulatý odznak velký tak pět, šest centimetrů s jménem svého favorita. Jeden košíček s Clintonem, druhý s Bushem. A hostesky vybízely hosty, pojďte dál, sčítání vrcholí.

Vrcholilo, až dovyvrcholilo a vyhrál Bill Clinton poměrem 43 ku 37 procentům George Bushe. Nastala všeobecná radost ba veselí, potlesk a ze všech stran jsem slyšel hovory na téma, že to jinak dopadnout nemohlo a že je to tak správné a v podstatně se to stát muselo.

Když jsem pak šel domů, míjel jsem dole v hale zase ten stůl s košíčky na placky. Clintonův košíček byl prázdný, Buschův plný. I to je symbol svátku demokracie. Jednu Bushovu placku jsem si tedy vzal, připíchl ji na klopu a vyšel do sychravé listopadové ulice. Pokud jde o naše nadcházející volby, jasno mám. Která placka ale bude nakonec vítězná, tak to je zatím ve hvězdách. Že to tak muselo dopadnout, to budeme říkal až osmadvacátého počítám tak po šesté večerní.