Osvícenost českého voliče se projevuje pravidelně mimo jiné tím, že když chce rozdávat protestní hlasy, vystačí si se stranami neinklinujícími k nějaké ideologii. To je příklad Věcí veřejných nebo hnutí ANO.

Zdejší komunisté jsou krotcí a – jak ukázal víkend – rapidně slábnou. No a nad krajní pravicí občan ohrnuje nos. Nic by asi na tom nezměnila ani její integrace. To je pro demokraty, zejména v období protiuprchlického běsnění, dobrá zpráva.

Jak přitom již před volbami poznamenal politolog Jan Bureš, „máme více antiimigračních uskupení než běženců“. O hlasy si v krajských či senátních volbách neúspěšně říkal Úsvit, Národní demokracie, Dělnická strana sociální spravedlnosti, Sládkovi republikáni, ale i další formace, děsící lidi krvelačnými muslimy valícími se na naši domovinu.

Připomeňme aspoň některé slogany: „My jsme zastavili imigranty, nyní stojíme o vaše hlasy.“ „Chraňme náš kraj před nelegální migrací.“ „Zastavíme nelegální migraci a diktát EU.“ „Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka ve svém kraji.“ „Našim dětem Ježíška, ne ramadán a burku.“

Jejich slabá podpora má dva hlavní důvody. Zaprvé špatně odhadnuté téma kampaně. Přitom například výzkum agentury Median je už dávno před volbami zařadil až na 24. místo v hledáčku voličů. Kandidáti ale nevěřili a sázeli dál na emoce.

Jenže ani radikálně naladění občané nejsou hloupí a tuší, co je a co není v silách krajského zastupitele. Zatržený tipec migraci určitě ne. Je zde ostatně zkušenost ze Slovenska.

Kdo šilhá po vysokých postech?

I tamní analýzy po loňských volbách uváděly, že Kotlebova Lidová strana, děsící neofašistickou rétorikou, spíš než s tažením proti uprchlíkům a menšinám uspěla se zdrcující kritikou korupce zasahující establishment. Leč českým nacionalistům už nezbyla síla akcentovat cokoli jiného než migraci. Proto pohořeli i Martin Konvička, Petr Hampl či Miroslav Sládek.

Druhá příčina porážky tkví v personálních třenicích a neschopnosti se dohodnout. Sledovali jsme v přímém přenosu rozpad Úsvitu přímé demokracie i Bloku proti islámu. Nástupnické subjekty by si od sebe navzájem suchou kůrku nevzaly. To platí i o vztahu sládkovců s Bartošovou Národní demokracií. Stejný zápal v očích, podobná hesla, různé kandidátky. Hnědý politický proud se rozmělnil sám.

Jedinou výjimkou je strana Svoboda a přímá demokracie. Ve Sněmovně sice hraje druhé housle, protože její tahoun ztratil přízeň a důvěru těch, které do dolní parlamentní komory v roce 2013 vytáhl. Protože je ale Tomio Okamura charismatický politik, regionální návrat mu vyšel. Sice jen tak tak, ale přesto zakotvil v deseti krajských zastupitelstvech.

Pardubický kraj mu přitom utekl jen proto, že tam nebyla uzavřena spolupráce se Stranou práv občanů, jejímž čestným předsedou je Miloš Zeman, a s níž na většině míst republiky táhl za jeden provaz. Na Pardubicku dosud zemanovci seděli v radě a věřili si natolik, že svoji sólokandidátku pyšně nazvali Osobnosti Pardubického kraje. Pohořeli. Podobný příběh se odehrál na Zlínsku, kde aspoň těsně uspěla samostatná Okamurova družina.

Počkejme si, zda před sněmovními volbami ještě radikální pravice nezkusí nějaké ty námluvy. Jejich tváří by ale musel být Okamura, což je pro mnohé nepředstavitelné.

Kdo by se ale chtěl radovat, že xenofobní síly zůstaly na okraji zájmu, nechť svoje nadšení mírní. Dost více či méně skrytých hlasatelů intolerance proniklo do zastupitelstev i v dresech etablovaných stran či nových hnutí a šilhá po vysokých postech.