Paní ministryně Helena Válková opět překvapila: nezasvětila sobotu 8. března oslavě Mezinárodního dne žen ani odpočinku, ale vydala se na inspekční návštěvu do Valdic, do jedné z našich nejtěžších věznic. Nepamatuji si, že by někdo z jejích předchůdců strávil sobotu takovým způsobem. Obecně se ministři příliš do věznic nehrnuli. Teprve Jiří Pospíšil za svého druhého mandátu, kdy již přeplněné věznice byly skutečně velkým problémem, aspoň svěřil vězeňskou agendu do péče 1. náměstka, a jak Jan Kubata, tak jeho nástupce Daniel Volák věznice navštěvovali (ne vždy k potěšení vedení věznic).

Helena Válková má náměstka pro vězeňství, zkušeného odborníka s dlouholetými zkušenostmi z řízení Probační a mediační služby. Jede-li přesto do věznice osobně, aby věci viděla na vlastní oči, posiluje o sobě dojem, který vyvolala některými ráznými kroky hned po nástupu do funkce. Její zdánlivá křehkost a chladné vystupování klamou: paní ministryně je zjevně tvrdá všetečka, jaká zde dosud nebyla, což není na škodu věci.

Pochybuji, že by nečekaná návštěva ministryně právě v sobotu potěšila vedení kterékoli věznice. Ve službě je omezený počet příslušníků Vězeňské služby, nezbytný pro zajištění slabého provozu, a navíc přicházejí návštěvy rodinných příslušníků, s nimiž je hodně práce a starostí. Věznice je oslabena, její způsobilost zastřít nedostatky před všetečnýma očima návštěvy je proto snížena. A Valdice právě měly pravidelný návštěvní den.

Na druhé straně žádný ministr se od pondělka do pátku v úřadě nenudí a Helena Válková v tomto není výjimkou. Sotva by si mohla dovolit ve všední den odjet do věznice.

Podle tiskové zprávy ministerstva zjistila ve věznici nedostatky v zajištění zdravotní péče o vězněné osoby, o nichž slyšela i z jiných zdrojů. Pokud našla závady právě ve Valdicích, které nepatří v tomto ohledu k nejhorším zařízením, má ostrý zrak. Pod dojmem získaných poznatků oznámila záměr zlepšit obecnou úroveň vězeňského zdravotnictví. Vyhmátla problém, jenž je po překonání přeplněnosti věznic amnestií největší bolestí vězeňství, o které většina veřejnosti nemá tušení.

Občan, odsouzený za protiprávní jednání k výkonu trestu odnětí svobody, zůstává člověkem a má nadále zachována základní lidská práva, k nimž nepochybně patří právo na přiměřenou lékařskou péči. Jeho naplnění ale skutečně není zabezpečeno na úrovni přiměřené civilizační úrovni České republiky.

Příčinou jsou zčásti vleklé potíže Vězeňské služby ČR se získáváním lékařů a pomocného personálu pro práci ve věznicích. Vězeňské prostředí neláká, nutnost pracovat s pacienty, kteří mohou být i nebezpeční, přímo odpuzuje. Vězeňská služba ČR nemá možnost vyvážit odpudivost práce ve věznici přiměřeným zvýhodněním odborného personálu. Malý zájem o práci ve vězeňství navíc zužuje okruh případných uchazečů a vede k změkčování kritérií pro jejich výběr.

Druhou stránkou jsou omezené možnosti vězňů bránit se proti případnému selhávání vězeňských lékařů. Formálně sice mají stejná práva jako pacienti na svobodě, ale ve specifickém vězeňském prostředí je využívají neúplně. Roli v tom hraje strach, ať již důvodný nebo nedůvodný, z odvety personálu věznice za případné stížnosti.

Nepřehlédnutelným činitelem je i přístup odboru zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR k oznámeným závadám. Někdy totiž na upozornění zvenčí na selhání vězeňských lékařů odpovídá bagatelizací nebo i zastíráním zjištěných prohřešků, čímž nepřímo podporuje jejich bujení.

Pokud by se paní ministryni podařilo vyhlášený záměr naplnit aspoň z poloviny, byl by to další posun k lepšímu v humanizaci našeho vězeňství, které beztak od Listopadu 1989 urazilo velký kus cesty. Přejme jí proto úspěch.