Poslední doba oběma druhům lidí přeje až tak, že demokracie v řadě zemí je ohrožena a někde se již stala pouhým snem. Co se to děje?

Tato zkáza má podobu nákazy šířící se všemi směry. Zamyslet se nad tím, kde se bere a v čem tkví, je tudíž žádoucí. Těžištěm zastupitelské demokracie je volený představitel. Bohužel jen vzácně má takový člověk ponětí o tom, co je jeho úkolem. Tato role je vskutku obtížná. Základem je to, že se dotyčný ocitá v sevření dilematem. Dilema je výrazem převzatým z medicíny a znamená například to, že lékař na jedné straně musí jednat podle svého odborného vzdělání ve prospěch pacienta a na straně druhé musí pacientovy zájmy či přání vždycky ctít. Jde zde o to, že za daných okolností platí dvě obecné povinnosti, přičemž ty jsou vzájemně protikladné: splnit první z nich vylučuje splnění druhé. Při tom lze udělat chybu a tato chyba se stává vinou dotyčného lékaře přesto, že vlastně ani nic špatného nebylo jeho záměrem.

Potíž pak nastane tehdy, když se někdo brání tomu, aby si svou vinu připustil. Ztrácí tím soudnost a začne přikrašlovat či zastírat to, co udělal. Zaplétá se tak do viny hlouběji a hlouběji. Konce takového člověka jsou horší počátku. Zatímco kdysi byl snad i docela poctivý, posléze se z něj stane gangster hrubého zrna. Přesně s tím ostatně vůdci gangsterů počítají a kladou na takto křehké jedince pasti. Tak se rodí z člověka člověk zlý. Zlo pak ve společnosti bují.

Ale zpět k politikům. Politici na sebe berou stejně tak onen dvojitý závazek: zatímco první z nich se týká voličů a toho, co jim slíbili dřív a co se jim líbí zrovna teď, ten druhý je naopak dán jejich přísahou o tom, že budou jednat podle svého svědomí a vědomí, vědomí o mravních hodnotách. Obojí v mnoha případech prostě dodržet nemohou a musí si vybrat jednu z obou cest. Jde jen o to, aby vybrali tu správnou. Ovšem na to žádné pravidlo není. Je to vlastně svým způsobem jen dovednost či přímo umění. V dějinách byli tací, kteří takové předpoklady měli, a až dosud jsou pokládáni za příkladné: vyhrávali volby či jiné způsoby převzetí moci a pak dokázali moudře vládnout. Ale většina vršila chybu za chybou a v demokraciích obvykle záhy skončila.

Docházelo k tomu, že buď tam, kde měli jednat podle mravních příkazů, odkazovali na vůli lidu, anebo tam, kde měli ctít přání většiny, se ubírali svou vlastní cestou. Z těch druhých se rodili diktátoři a populisté naopak zůstávali poplatní obecnému mínění. To samo o sobě je dost hrozné, ale přímo katastrofou je, když to někdo dělá vždycky opačně a ještě k tomu zcela záměrně. Vyrojili se nyní již houfy těch, kdo díky populismu sklízejí volební žně a pak nastolí diktaturu sotva před tím tušenou.

Jistě je třeba přičíst diktaturu na vrub diktátorům samotným. Ale vinu za ni mají i ti, kdo je nechali vládnout. Mohli by sice pro sebe vznášet polehčující okolnost v tom duchu, že se diktátorské rysy takových osob nedaly poznat předem. Vždyť ti diktátoři původně dovedně skrývali to, co mají za lubem. Chyba lávky! Dá a dalo se to poznat vlastně docela snadno. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, říká jedno české přísloví a příliš mnoho důvtipu k jeho pochopení není třeba. Každý gangster se chová přesně takto: je totiž na začátku bytostným populistou a populistickými sliby láká voliče na svou stranu. Stačí tudíž sledovat strany podle míry jejich populismu a hned máme jasno, kdo sklon k diktátorství má a kdo nikoliv. Všichni diktátoři začínají populistickými hesly.

Stojí tudíž za to programy stran číst. Ale nikoliv kvůli tomu, abychom se pod jejich vládou mohli těšit na lehkost příštího bytí. Přesně naopak: přílišné podbízení se veřejnosti je dokladem toho, že jsou hrozbou pro všechny. Když někdo tvrdí, že populisté jsou vlastně příkladnými demokraty v tom, jak vox populi je jejich jediným vodítkem, pak se kvalifikuje na neznalého, slaboduchého či zločince.

Na tyto souvislosti bychom měli myslet, až půjdeme za měsíc volit.