V tradičním sociálnědemokratickém pojetí je stát silný a spravedlivý zbojník, který bohatým zazobancům bere a sobě chudému dává. Vychází se z obecně sdíleného přesvědčení, že k bohatství se slušným způsobem dopracovat nelze (bohatých je totiž vždy jen menšina, což je už samo o sobě podezřelé), a stát se nespravedlivého mamonu zmocňuje jen proto, aby ho rozdělil mezi chudou většinu. (Přitom přerozdělujícímu zůstane obyčejně něco za nehty. Jak by ne, vždyť i stát jsou jenom lidé!)

V tuto chvíli je u nás stát v rukou bohatců a jejich přisluhovačů, zbojníci jsou v opozici, ale díky nepozornosti protivníků se zmocnili krajských samospráv. Pokoušejí se nastolit sociální spravedlivost aspoň na této úrovni. Výsledkem je, že stát sice vydává zákony, ale krajům se úspěšně daří je paralyzovat. Pěkným příkladem jsou poplatky ve zdravotnictví. Zbojnická opozice bystře využila toho, že vláda měla tu drzost a chtěla na lidech nějaké peníze. Zásadně se postavila proti a vyhrála už dvoje volby.

Problém je, že krajů je celkem třináct (když nepočítáme Prahu, jež je dosud v rukou bohatců) a jednota není úplně základní zbojnická ctnost. Dalo dost práce, než se kraje dobraly jakž takž jednotného postupu, a už se objevují trhliny. Pardubický hejtman Martínek v manifestu zveřejněném na internetových stránkách krajského úřadu, lidu sdělil:

a) zcela jednotně stojíme za naším opatřením, které má napomoci chudým a potřebným (totiž že poplatky v krajských zdravotnických zařízeních uhradí za pacienty kraj)

b) zároveň prosíme občany, aby této krajské velkorysosti využívali jen v tom případě, kdy to jejich osobní a rodinná situace opravdu vyžaduje

c) opatření je jen dočasné, než se to všechno na celostátní úrovni zruší, a za všechno může, jak jinak, vláda.

Jak vidět, prvek zbojnický je kombinován s prvkem individuální odpovědnosti: každý občan má sám rozhodnout, zda krajskou pomoc opravdu potřebuje. Jako když se zbojníci zmocní supermarketu, vyženou pokladní, pozvou lid a vybízejí jej: berte si, je to zadarmo, ale ať si berou jen ti, co to nutně potřebují, a jen to, co nutně potřebují. Je zjevné, že se zde zbojnické zásady dostávají do konfliktu s apelem na jiné zásady, které jsou s nimi neslučitelné, a že to nemůže fungovat.

Pan krajský hejtman připomíná trochu mladého Lotranda z Čapkovy zbojnické, přesněji řečeno loupežnické pohádky, který, byv vychován v klášteře, se pokouší sloučit strohá pravidla zbojnictví s tím, co se ve zmíněné instituci naučil. Je třeba zdůraznit s Friderichem von Hayekem, že kombinace zbojnictví a klášternictví je horší než zbojnictví nebo klášternictví samo o sobě. Což se v pohádce potvrdilo a v případě pana hejtmana se to nepochybně potvrdí taky.

10.2.2009, Lidovky.cz