Pátek 22. února
Podle průzkumu veřejného mínění, který provedlo CVVM, je stav stranických preferencí setrvalý, ČSSD vede nad ODS zhruba o deset procent (36,5% ku 27%), rudý blok by nyní disponoval 108 mandáty, dnešní koalice jen 92. Průzkum proběhl od 4. do 11. února, mohl se v něm tedy částečně odrazit průběh prvního kola prezidentské volby.

V Bělehradě se konala velká protestní demonstrace proti uznání Kosova, přičemž srbské úřady prakticky vydaly americké velvyslanectví na pospas rabujícím vandalům. Ti ho podpálili, jeden z nich přitom z neopatrnosti uhořel. Měli by mu před ambasádou postavit pomník. Vzpomínám si, že podobným způsobem nechaly za mých studií čs. bolševické úřady vymlátit belgické velvyslanectví po zavraždění Patrice Lumumby. Na americké si později (v době neúspěšného pokusu o invazi na Kubu) už netroufly. Srbsko je dnes, jak vidno, dál (samozřejmě rozdíl je v tom, že srbské demonstrace jsou sice organizované, ale zároveň taky spontánní, ty v Praze na přelomu padesátých a šedesátých let byly jen naorganizované). V Bělehradě se drancovaly i americké obchody. V revoluci se pojí příjemné s užitečným. Rozhodnutí USA a velkých evropských států uznat nezávislé Kosovo má své stinné stránky, pokud ho někdo kritizuje, měl by ovšem říci, co se mělo dělat místo toho. Předseda KSČM Filip se obrátil s procítěným listem na prezidenta Klause (srbskému lidu se děje v Kosovu křivda, komunisté jsou odjakživa na křivdy citliví) a trefil se na správnou adresu. Klaus zapomněl na hořkost zklamání, že ho tentokrát žádní komunisté nevolili, a odpověděl obsáhlým chápavým dopisem: Postoj České republiky podle prezidenta musí prý brát v úvahu i tradiční přátelské vztahy mezi českým a srbským národem, "který vždy stál na naší straně v dobách těžkých historických zkoušek". Postoj České republiky musí brát v úvahu, které řešení je politicky správné, bez ohledu na naše sympatie a antipatie. Jinak, podle toho, co v posledních osmnácti letech předvedli, jsou Srbové za osmnáct a Albánci za dvacet bez dvou. Ministr Schwarzenberg se vyslovil pro jakési rozpačité a pomalé uznání Kosova (viz naše dnešní glosa). Paroubek volá: v nejbližších letech neuznávat! Když si to mohou dovolit Slováci, můžeme i my. Těžko to od něho chápat jinak, než jako výraz politiky všech azimutů (jejíž základní devízou je, že všechny cesty vedou do Moskvy). Zjevné je jedno: pokud ČR Kosovo neuzná, octne se ve velmi špatné společnosti. K tématu se, jak už jsem naznačil, ještě vrátíme.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek píše v Právu: „Z hlediska formování a vývoje společnosti si nezaslouží černobílé líčení ani Kuba, ani Kosovo.“ Měl jen ještě dodat, že černobílé líčení si nezaslouží ani bolševické Československo. Musím se přiznat, že jsem zásadním odpůrcem barevného vidění.

Bývalý poslanec a známý bijec sudetských Němců Koudelka píše dnes v Právu: „Pokud někdo uzná právo Albánců na odtržení od Srbska, tak samozřejmě je s tím spojeno právo Srbů na odtržení od Kosova, což je proveditelné na severu Kosova…“ Má v této věci úplně pravdu, nechápu, proč se tak nestalo.

Rovněž Právo uveřejnilo rozsáhlý článek Petra Uhla k tématu odboje a odporu proti komunismu. Petr Uhl vychází z teze, že násilí je nepřípustné. Není mi jasné, zda to myslí obecně, nebo jen v případě násilí proti komunistickému režimu. Pokud platí druhá možnost, souvisí to zřejmě s jeho pojetím bolševismu jako „boje za utopické, jak dnes víme, ale rozhodně humanistické ideály“. Problém je, že ten boj byl veden prasáckými a v prvním období i mimořádně násilnými prostředky (jinak se ostatně boj za utopické ideály ani vést nedá). S tím, že odboj ve vlastním slova smyslu tu vlastně neexistoval (protože se ho obráncům humanistických, leč bohužel utopických ideálů podařilo už v zárodku brutálně zlikvidovat), a že se jednalo o ojedinělé akce, k nimž lze občas leccos kritického připodotknout, bych souhlasil. Ale v zásadě je třeba říci, že pokud tehdy někdo odpověděl na násilí násilím, měl na to právo.

Mladá fronta Dnes cituje na druhé stránce jako ilustraci k článku některé nechutné výroky politiků: Topolánka, Ratha a Langra. Problém je v tom, že první dva své mírněji nechutné výroky pronesli v parlamentní rozpravě, kdežto v Langrově případě šlo o podloudně odposlechnutý soukromý hovor. Je krajně nekorektní to srovnávat.

Na stránkách našich novin si v těchto dnech konkurují jedna temná a jedna světlá událost našich novodobých dějin: únorový komunistický puč a slavné vítězství našich hokejistů v Naganu. Působí to dojmem, jako by právě jím byl únorový puč odčiněn.

Sobota 23. února
Poslankyně Zubová obvinila Bursíka a Kateřinu Jacques z bezohlednosti, osobní nevraživosti a lži. Bursíkův hlavní oponent Stropnický naznačuje, že jde o boj Bursíka s vnitrostranickou opozicí (mám taky takový pocit a nezdá se mi, že by paní Zubová byla zase až takové neviňátko) a staví se do role toho třetího, komu jde jen o zájem strany a hodlá ten spor pískat, přičemž jeho hlavní věc je údajně „očistit nános určité špíny, který na paní poslankyni ulpěl“. Ve Straně zelených probíhá zjevně urputný boj mezi křídlem stranícím spíše Paroubkovi a ČSSD a (dosud ještě) vedením strany. Vedení strany je proti jakékoli spolupráci s komunisty a nemá tak silně odmítavý postroj k americkému radaru jako „paroubkovci“. Stropnický navrhuje vnitrostranické referendum o radaru, je těžko představitelné, že by se při povaze Strany zelených a při náladách ve veřejnosti podařilo Bursíkovi uhájit umírněnější stanovisko (v uskupeních, jako je Strana zelených, bývá málo prostoru pro umírněná stanoviska). Bursík a jeho stoupenci mají zjevně ve svých postojích blíže k Václavu Havlovi (to, že prosadili přes jistý nesouhlas ve vlastní straně za ministra zahraniční Karla Schwarzenberga, je dosti výmluvné). Všechny iniciativy a uskupení, která se kdy spojila s Václavem Havlem, skončily neúspěchem. Obávám se, že totéž čeká i umírněné ve Straně zelených, i když si to velmi nepřeji, protože Bursík a Jacques přes svůj lehce proradný postoj při volbě prezidenta jsou schopni spolupracovat s Topolánkem, Schwarzenberg představoval jakousi rozumnou korekci ODS v zahraniční politice (ostatně Havel měl v těchto věcech skoro vždy rozumnější názory než Klaus) a vítězství Stropnického by mohlo znamenat pád vlády (v šestičlenném poslaneckém klubu zelených představují poslankyně Zubová a Jakubková vnitrostranickou opozici a vláda by ztratila většinu v PS – nebylo by sice možné ji odvolat, ale nedokázala by také nic rozumného prosadit).

Stejně podivuhodný je spor mezi zelenými a lidovci ve věci Čunek. Čunek stejně jako oni volil Švejnara, ale příliš si tím nepomohl. Otázka znovu stojí „buď my, nebo on“. Dnes to v Právu potvrdil (v trošku zdrženlivější formě, až s tím premiér přijde, chtějí napřed jednat) místopředseda Ondřej Liška. I tady bude mít u zelených jakékoli umírněné stanovisko nevýhodu ve srovnání s „radikálním“ řešením. Pokud to zůstane ve vyhraněné poloze (ve věci Čunek by byl klub zelených jistě jednotný, protože takové vyostření věci stranické opozici vyhovuje), znamená to pád vlády: buď ji potopí lidovci, nebo zelení.

„Pokud by se prokázalo, že jsem si vše, co jsem uvedl policii, vymyslel,“ prohlásil senátor Novotný na dotaz čtenáře v rozhovoru pro server deníku Právo, „tak politiku opustím.“ Pan senátor dobře ví, že vůbec nikdo nemůže prokázat, že si to vymyslel (není to technicky možné), jen se mu nemusí podařit dokázat, že to tak bylo. Pan senátor si rovněž sehnal korunního svědka svého uplácení, totiž senátora Mejstříka. Senátor Mejstřík se zatím nedopracoval tak daleko, aby mu potvrdil, že byl svědkem uplácení, nýbrž jen že o tom „před tím i po tom“ mluvil. To není žádný důkaz.

Jiří Hanák dnes zveřejnil v Právu článek o únorovém puči, s nímž, což je vzácná výjimka, v podstatě souhlasím. Jen závěr se mi zdá poněkud nespravedlivý: za všechno si můžeme sami. ČSR a čeští nekomunističtí (což je přesnější než „demokratičtí“) politici v čele s prezidentem Benešem byli v nesmírně obtížné situaci a to, co se stalo, nebyla jen a výlučně jejich vina.

Ruský zástupce u NATO Rogozin prohlásil, že pokud EU nebo NATO překročí v Kosovu mandát daný rezolucemi OSN, obě organizace by se tím dostaly do konfliktu s OSN a Rusové pak začnou postupovat podle pravidla, že „k získání respektu je třeba použít hrubou sílu“. Má na mysli vojenskou sílu, ale kvůli Kosovu nebude mezi Ruskem a NATO žádná válka. To připomíná známou pitomou anekdotu z doby totáče, že třetí světová válka nebude, ale rozpoutá se takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni. Rusové by se zjevně pokusili upevnit své pozice v „blízkém zahraničí“, a to do té míry, do jaké bude politická situace v zemích, o něž mají zájem, příznivá, a do jaké míry se budou moci spoléhat na to, že to Západ skousne (třeba protože mu nic jiného nezbude).

Miroslav Šiška píše v dnešním Právu, že únorový „převrat“ proběhl za podpory značné části společnosti a v podstatě v mezích formální legality. Ani jedno, ani druhé není pravda. Pokud jde o podporu veřejnosti, udělali komunisté puč mj. proto (na jiném místě článku se na to poukazuje), že podporu ve veřejnosti ztráceli. Euforie z roku 1946 byla ta tam. Neměli většinovou podporu, jen takovou, aby bylo možné provést puč. K tomu stačí 20-30% obyvatelstva a úplně rozložený, demoralizovaný zbytek, neschopný se bránit. Moc by mne zajímalo, je-li dnes v ČR situace výrazně jiná. Je, pravda, o dost nepřehlednější, ale to není žádná velká výhoda.

Předseda ČSSD Paroubek poskytl Právu velmi poučný rozhovor, který si zaslouží podrobnější rozbor. Celkový dojem je jednoznačný: pan předseda je schopný politik, přičemž hranice toho, čeho je schopný, jsou velmi široké. To, oč usiluje, se podle mého názoru v podstatě rovná změně režimu. Zatím třikrát (ve volbách do PS, při rozhodování o reformě veřejných financí a při prezidentské volbě) mu to nevyšlo. Je těžko představitelné, že v krajských a komunálních volbách bude stejně neúspěšný. Má jen jednu nevýhodu – příliš mluví. Zmíněný rozhovor (stejně jako kdysi špatně vypočítaný projev bezprostředně po parlamentních volbách) je toho dokladem. (Přitom zdůrazňuji, že se jedná o problém pana Paroubka a jeho pojetí politiky, ne o problém socialistické politiky nebo sociální demokracie obecně – nesdílím fanatickou ideologii Friedricha Von Hayeka, podle níž jsou celé moderní dějiny nesmiřitelným zápasem mezi kapitalismem a socialismem).

Jan Švejnar pokračuje i po prezidentské volbě v tažení proti Klausovi, chce se politicky angažovat, jen zatím neví, jak. V rozhovoru pro MfD obvinil komunisty, že mu prohráli prezidentskou volbu, jako obvykle sám sebe pochválil (prezentoval prý „otevřenost, férovost“), obvinil ODS z „nákupu hlasů“, ač přiznává, že důkazy nemá (psali to prý ale čeští komentátoři). Má prý nadstranickou pozici, o niž nechce přijít, a dává ODS šanci „překlenout kult osobnosti Václava Klause“. Souznění s Paroubkovou ČSSD je zjevné. Paroubkovi se díky Švejnarovi zároveň podařilo docela neutralizovat okruh „pozůstalých po Václavu Havlovi“ (mám na mysli voliče, ne politickou lobby, která v prezidentské volbě celá přešla na stranu ČSSD), co by za určitých okolností mohli najít společnou řeč s „poklausovskou“ ODS (jako to dovedli zelení až do prezidentské volby). To je pro Paroubka velký úspěch.

Jinak v MfD vyšel mimořádně legrační článek jakéhosi Stephena Holmese z Newyorské univerzity, který uvádí asi pět důvodů, proč USA po nezdařeném pokusu prezidenta Buse o emancipaci nezbývá nic jiného než podřídit se vychcané Evropě. Anglosaská demokracie je obdivuhodná tím, že k ní patří i vymýšlení obludných pitomostí, protože na konfrontaci s nimi se může posílit, a že tak i člověk, který úporně trvá na pitomostech, které si vymyslel, přispívá k upevnění demokracie (což je ostatně hlavní myšlenka Kennedyho Profilů odvahy).

Pondělí 25. února
Jiří Čunek se prý vrací do vlády. Dnes se to ještě nestalo, tedy až po návratu premiéra z USA. Zelení běsní, Schwarzenbergovi nezbude než odejít z vlády; jeho jednoznačné vyjádření, které v Právu chválili snad všichni, co tam umějí psát, protože mimořádně zkomplikuje situaci a důvěryhodnost Topolánkova kabinetu, nabuzuje otázky: rozhodl se tak, protože má už své funkce plné zuby a okolnosti mu neumožňují dělat, co by chtěl? Pak by to snad měl jasně a na rovinu říci. Vytvořil si předem příležitost, která mu měla umožnit z vlády odejít v případě Švejnarova neúspěchu? To se mi skoro nechce věřit. Na druhé straně se mi ale nezdá, že by rozhodnutí odejít v případě Čunkova návratu byla ze strany Karla Schwarzenberga pouhá unáhlenost. Přitom Jiří Čunek je politik pochybných kvalit, ale za Schwarzenbergovu demisi nestojí. Topolánek je ve složité situaci: jak vyhovět lidovcům i zeleným? Ta celá situace vypadá jako něčí rafinovaná intrika. Jejímž cílem je svržení vlády. Ale kdo by tak intrikoval? Místopředseda Bém Topolánka kritizuje, že se s Čunkovým návratem unáhlil, a vypadá to, že má v tomto případě pravdu. Věčně se ten problém ale taky odkládat nedá. Jen se Topolánek vyhrabal z prezidenské volby, a už se zmítá v dalším maléru, z něhož na první pohled není východiska.

Navíc se lidovci a zelení snaží z důvodů zjevně populistických nabourat zdravotní reformu. Jde o omezení poplatků u lékaře. Poplatky sem, poplatky tam, zjevné je, že jsou ochotni podrazit svého koaličního partnera ve věci, která jim přinese body u veřejnosti, že dávají najevo svou nespolehlivost a vyčůranost podobně jako kdysi ODA a KDU-ČSL. Vláda má smysl jen tenkrát, když účastníci projeví schopnost stát za nepopulárními opatřeními. Zelení a lidovci vzkazují Topolánkovi: když si něco takového vezmeš do hlavy, využijeme toho, abychom tě podtrhli. Čunek by dokonce zvyšoval důchody, i když inflace nedosáhla 10%. Vládnutí ve společnosti podrazníků je v podstatě nemožné; když však vláda padne ve chvíli, kdy prosadila reformy v parlamentu, začíná je provádět, je vystavena ze všech stran kritice, ale zatím se ještě vůbec nemohlo projevit, jsou-li nebo nejsou-li k něčemu dobré, krutě to poškodí ODS. Malí vychcanci na tom škodní nebudou. V tomto postupu malých stran je cosi podlého. Jde bohužel jen o rozvíjení něčeho, co se spustilo v prezidentské volbě, a je otázka, zda to vůbec půjde zastavit.

ČSSD požaduje přímou volbu prezidenta, ale zároveň snížení prezidentských pravomocí. V té druhé věci mají úplně pravdu, jen by mě zajímalo, zda by jim chuť ji prosazovat vydržela i poté, co by se prezidentské funkce dopracoval jejich kandidát.

Včera a dnes proběhly vzpomínkové akce k šedesátému výročí komunistického puče v roce 1948. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vláda chystá návrh, podle něhož by bylo třeba odstranit diskriminaci malých stran vyrovnáním velikosti volebních obvodů a návratem k původnímu volebnímu systému před opoziční smlouvou. Zároveň chce jakýmsi algoritmem zvýhodnit vítěze voleb. Proti této druhé části opozice protestuje. Je otázka, zda se dá nedostatek konsensu ve společnosti suplovat nějakou matematickou formulkou.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.