Pátek 1. února
Ústavní soud zamítl první část návrhu ČSSD na zrušení zákona o stabilizaci veřejných financí. Týkala se změn v daňové oblasti. Rozhodnutí nebylo jednomyslné, z 15 soudců 4 včetně předsedy Rychetského zaujali odlišné menšinové stanovisko. Podle ÚS byla sice „procedura napadeného předpisu hrubým porušením demokratické kultury a vedla k omezení diskuze na půdě parlamentu“, ale „intenzita nebyla tak veliká, aby šlo přijímání předpisu nazvat protiústavním“. (ÚS zřejmě vyjádřil nesouhlas s tím, že Senát se rozhodl většinou poslanců ODS, že se zákonem nebude zabývat). Obávám se, že se ÚS zcela zbytečně plete do politické stránky věci a vystavuje se pak výtkám, že je třetí komorou parlamentu. ÚS se má zabývat tím, zda došlo k porušení zákona a ne tím, zda byla „porušena demokratická kultura“, což je politická otázka.

Společná volební komise obou komor parlamentu se snaží zajistit, aby tajná volba prezidenta proběhla pokud možno co nejtajněji. Odmítla však např. odebrat volitelům před aktem volby mobily (mohou si nafotografovat své volební lístky před tím, než je hodí do urny, a ukázat je pak stranickému načalstvu), považuje to, asi právem, za nedůstojné. Problém je v tom, že tajná volba, byť i tajná podle zákona povinně, se dá vždycky uskutečnit jen tak, že ten, kdo chce, volí tajně. Donutit toho, kdo tajně volit nechce, aby tajně volil, je technicky nemožné, protože demokracie spočívá na dobré vůli. Na celém obřadném případu tajné volby je trochu komické to, že se zatím vůbec neví, jestli se volitelé opravdu na tajné volbě dohodnou. Komunisté se totiž dosud pro ten či onen způsob volby definitivně nerozhodli (můj osobní odhad je, že pokud se rozhodnou podpořit veřejnou volbu, znamená to, že se rozhodli podpořit Švejnara; Švejnara by museli podpořit masivně, aby to mělo smysl).

V PS bylo zase veselo. Do divoké hádky se pustili premiér s dr. Rathem – respektive dr. Rath bez problémů Topolánka vyprovokoval k nepříčetnosti. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle volebního modelu CVVM by ČSSD vyhrála volby s desetiprocentním náskokem. V tom se shodují všechny tři hlavní agentury. Z průzkumu CVVM vyplývá, že ČSSD mírně přibrala, ODS mírně ztratila, komunisté jsou na tom stejně jako při minulém průzkumu. Podaří se ODS preference aspoň stabilizovat? Pokud by se dostaly do špidlovského propadu, vznikne ve straně hysterie a Topolánek bude mít velký problém.

Průzkumem bylo zjištěno, že Jan Švejnar byl v debatě na senátorském klubu ČSSD těsně lepší než Klaus. Zdalipak uhádnete, milí čtenáři, která agentura průzkum prováděla a na čí objednávku?

Jiří Hanák si v Právu libuje, s jakou rozvahou řešili denacifikaci v Německu, žádná zbytečná radikálnost, talentované lidi si ponechali. Škoda, že něco podobného nenapsal v šedesátých letech, když jako mladý nadějný komunistický novinář začínal, byli by ho roznesli na kopytech. Ale nevadí, stářím člověk získává na moudrosti. Pan Hanák ovšem německý příklad uvádí jako něco, čím bychom se měli inspirovat ve vztahu k lidem našeho minulého režimu (v souvislosti s tím, že ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Žáček navrhoval zpřísnit lustrační kritéria pro policisty). To je trochu zbytečné orodování, inspirujeme se už sedmnáct let, a to, řekl bych, na dvě stě procent.

Hanákův redakční kolega Franěk zase chválí plzeňského primátora Rödla za to, že zakázal neonacistický pochod městem, i když přitom porušil zákon. Teď by za to měl mužně zaplatit tím, že ze svého místa, pokud to bude nutné, odejde, protože za porušení zákona se má platit; kdyby mu chtěl „někdo“ (rozuměj Klaus) pomoci, nějakým způsobem jeho případ „zesalichovat“ (tj. udělit mu milost), stane se z něho trapná figurka. Čili: primátor (ODS) nechť odejde se ctí a s fanfárami (a na jeho místo ať usedne nový, pokud možno z ČSSD; to ovšem už pan Franěk nepíše).

V dnešních LN se mnou polemizuje Alexandr Tomský, k jeho článku se samozřejmě vrátím.

Sobota 2. února
Jan Švejnar zveřejnil dokument, jímž se jeho otec kdysi zavázal spolupracovat s StB (jako „ideový spolupracovník“; to je, pokud se nemýlím, totéž, co podle českých soudů nedělal předseda KSČM Filip). K faktické spolupráci pak prý údajně nedošlo. Švejnar prohlásil, že tak činí, protože se dozvěděl „o pokusu diskreditovat ho prostřednictvím minulosti jeho rodiny“. V každém případě je lépe, když s tím ohrožený přijde sám, než když to na něho vytáhnou. Je málo sporné, že věc se Švejnara nijak netýká, protože nenese žádnou odpovědnost za to, co dělal někdo jiný, i když to byl zrovna jeho otec. Předpokládám, že volitelům je to jasné (možná, že by to mohlo někoho ovlivnit při volbě plebiscitem). Ovšem pro komunistické voliče a volitele (které pan Švejnar ke svému zvolení nutně potřebuje) podobná informace diskreditaci neznamená ani náhodou. Naopak.

Sociální demokraté si chtějí Klause podat před televizními kamerami na svém poslaneckém klubu. Zjevně mají pocit (řekl bych, že oprávněný), že na senátorském klubu to střetnutí se Švejnarem příliš nevyšlo. Se Švejnarovou účastí se tentokrát nepočítá (neosvědčil se). ČT to vysílat nechce, protože by tím byl podle ní Švejnar znevýhodněn. Sociální demokraté se takhle snaží ovlivnit veřejnost, aby zatlačila na volitele jiných stran: nevolte Klause. Tento způsob setkání s kandidátem na prezidenta nehodlají s Klausem konzultovat. Rozhodnout se tak mohou, ale Klaus by byl blázen, kdyby se takové opičárny, jakéhosi repete té parodie na kostnický koncil, kterou jsme měli možnost sledovat v televizi, zúčastnil.

KSČM se o způsobu hlasování svých volitelů rozhodne až 7. února v noci, aby o jejich rozhodnutí nemohly proniknout žádné informace do médií (zjevně počítají s tím, že jejich rozhodnutí by mohlo tak či onak ovlivnit volitele z jiných stran). Jde vlastně jen o třetí kolo, protože komunisté už dali najevo, že v prvním a druhém podpoří Švejnara. Je v zájmu komunistů podpořit Švejnara, naštěstí o tom možná nevědí a/nebo se bojí své otřesné členské základny, která by jim neodpustila, kdyby volili amerického imperialistu.

Předsednictvo ČSSD razantně odmítlo vládní návrh na vyrovnání s církvemi, jednak pro obsah a jednak pro údajný „kšeft“ (prezident za 300 miliard, jako kdyby ty peníze měli dostat lidovečtí poslanci). Paroubek v duchu své dosavadní politiky slíbil, že jakmile se prokouše k moci, zákon zruší nebo výrazně znovelizuje. To snad ani nemusí říkat, předpokládám, že totéž udělá i s ústavou a Listinou základních lidských práv.

Předsedou poslaneckého klubu KDU-ČSL se stal Čunkův kritik Severa. Tím ve straně posílilo klausovské křídlo. Mnoho to neznamená: Klaus by ke zvolení v optimálním případě potřeboval 15 lidoveckých hlasů, a tolik jich nejspíš nedostane - přes tento pozdní pokus o posílení pozice jeho příznivců v lidoveckých řadách.

Noviny se zabývají případem pražského městského strážníka, který se, jsa mimo službu, pořádně opil, pak se v návalu mimoslužební horlivosti dostal do hádky s jakýmsi Američanem kvůli špatnému parkování, došlo ke rvačce a strážník Američana ubodal. Soud na něj neuvalil vazbu, což je při podezření z trestného činu vraždy dosti neobvyklé. Údajně si Američan začal. Já bych si možná taky začal, kdyby mne na ulici neznámý ožrala v civilu začal sekýrovat kvůli parkování. To ale není to nejdůležitější: zajímalo by mne, jak ožralý strážník s Američanem komunikoval? Mám jisté pochybnosti, zda jsou pražští městští strážníci mocni anglické konverzace i ve střízlivém stavu. Pokud ne, je třeba výše uvedenou sentenci opravit na „kdyby na mne na ulici začal útočit neznámý kořala“. Nebylo náhodou pro soud polehčující okolností, že v případě ubodaného šlo jen o cizáka a ještě k tomu o Američana (což je v očích českých vlastenců ještě horší než Němec, viz nedávný průzkum CVVM)?

Janu Švejnarovi je třeba přiznat jedno: málokdo o něm dovede mluvit tak hezky jako on sám, zjevně podle zásady: když se nepochválíš, nikdo jiný to za tebe neudělá. Provozoval to už v pátek večer v ČT, dnes v tom pokračuje v rozhovoru pro Právo. Jeho kvality podle něho vynikají zvláště ve srovnání s protikandidátem (Klausem): „Řekl bych, že jsme se dost lišili ve svém přístupu k těm otázkám: zatímco já jsem se snažil odpovídat jasně a z žádné otázky jsem se nepokoušel vykroutit, Václav Klaus často uhýbal a na některé dotazy vůbec neodpověděl. … Myslím, že u lidí, které zajímala podstata věci, to, o čem jsme tam mluvili, jsem z toho vyšel lépe já; u těch, kteří dají hodně na povrchní „mediální“ dojem, mohl více bodů získat můj soupeř.“

Hlavní manažer protiklausovského tažení Jiří Pehe (zajímalo by mne, co mu Klaus provedl, že ho tak nepříčetně nenávidí) uveřejnil v MfD článek s příznačným názvem „Bere svět Václava Klause vážně?“. Nechápu, proč by bylo zapotřebí, aby ho svět bral vážně, základní je, aby ho brali vážně lidi tady. Svět si pak bude muset zvyknout, bude to náš prezident, ne prezident zeměkoule. Dále prý Klaus zastává stanoviska, která jsou „mimo hlavní proud evropského myšlení“. Když prohlásí předseda ústavního výboru EP, že Klausova politika je namířena proti zájmům České republiky, neznamená to ještě nutně, že je to pravda. „Klaus zůstává osamocen i ve své více než rok trvající kampani proti zastáncům globálního oteplování… je ve svých názorech osamocený… Není samo o sobě problematické, že názory českého prezidenta nebere vážně v Evropě a za oceánem nikdo významný?“ V řadě (řekl bych ve většině) věcí s Klausem velmi nesouhlasím, ale v pozadí Peheho výtek je taková dávka intelektuálního snobismu a poníženého vlezdozadkovství „evropským a světovým trendům“ a „významným osobnostem v Evropě a za oceánem“, že se Klause musím zastat. Je třeba zastávat správná stanoviska a ne taková, která jsou v rámci nějakého hlavního proudu (tím nechci tvrdit, že Klaus má ve všem pravdu, jen že ta Peheho výtka je nesmyslná).

Rovněž MfD uveřejnila rozhovor s předsedou zelených Bursíkem. Předseda Bursík se dostal do poněkud paranoidního rozpoložení, když vytýká Viliamu Buchertovi, který s ním rozhovor dělal, že straní Klausovi, nevím, jak na to přišel. Opakuje, že v ODS probíhá proces jakési emancipace, a vyjadřuje podiv nad tím, že vztahu ke Klausovi se tato emancipace netýká. To je jistě pravda, ale taková je teď situace, nové vedení ODS cosi prošvihlo a politici koaličních stran by měli své další kroky vážit s ohledem na to, co provedou s jejich nejsilnějším politickým partnerem, s nímž stojí a padá nynější vratká vláda. Zelení se nikdy netajili tím, že Klause volit nebudou, mají k tomu dobré důvody a těžko se jim divit. Problém je, že vznikla široká fronta od lidovců (některých) možná až po komunisty, že kandidát zelených se komunistům mocně přizpůsobuje (zelení se přitom až dosud jakékoli spolupráci s nimi vyhýbali) a že případné důsledky Švejnarova vítězství mohou být pro celou ČR velmi neblahé. Bursík nemusí být loajální ke Klausovi, nemá k tomu nejmenší důvod. Měl by snad ale být aspoň trochu loajální k Topolánkovi, a zdá se, že si zrovna s tímhle moc neláme hlavu.

Evropský parlament se usnesl, že Evropská komise má zatlačit na ČR, aby v rámci řešení romské otázky v ČR zbourala vepřín v Letech. Ten požadavek je nesmyslný, peníze, které bude stát odškodnění vlastníkům, by se mohly využít na řešení romské otázky, s níž si u nás od převratu nikdo pořádně neví rady.

Náměstek Národního památkového úřadu Josef Štulc prohlásil k zbytkům Stalinova pomníku na Letné: „Mělo by to zůstat beze změny jako memento servility českého národa, který vytvořil ještě větší Stalinovu sochu než měl Sovětský svaz.“ Považuji tento výrok od pana Štulce ze nebetyčnou drzost. Domnívá se patrně, že pomník se stavěl podobně jako sto let předtím Národní divadlo. Neměl by tolik věřit tomu, co ho za totáče učili ve škole, že komunisté tu vládli z vůle všeholidu. Houbeles, pomník je nanejvýš memento servility zdejších moskevských satrapů.

Pondělí 4. února
„Prezidentská kampaň“ (zcela zbytečná, kampaň má smysl dělat tak nanajvýš mezi 281 voliteli) nabývá hysterické povahy. Obvinění ohledně “handlu“ mezi lidovci a ODS, jehož předmětem se měla stát posvátná funkce prezidenta, se Topolánek v neděli v ČT pokusil přebít mlhavými náznaky o korupčním prostředí, vytvořeném nedořešeným případem ČSOB, jehož „obětí“ se měl stát prezidentský kandidát Švejnar (má, jak známo, k ČSOB blízko). V té souvislosti vyjádřil pochybnost, zda náklady na kampaň, které Švejnar uvedl, odpovídají skutečnosti. Jakékoli upřesnění odmítl a místo, aby pokračoval v debatním pořadu, odjel na tenis do Brna (podobným sportovním akcím pana premiéra nerozumím; pokud chce vést život bonvivána, neměl se plést do nejvyšších pater politiky). Topolánkovy náznaky je těžké to pochopit jinak, než že Švejnarovu kampaň spolufinancuje ČSOB. Pokud ano, co by na tom bylo špatného? V prezidentské pseudokampani se politici nesoustřeďují na podstatné věci, ale na klevety a pomluvy. Topolánek to navíc dělá s medvědí obratností. Člověk si říká: už aby to bylo za námi. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Předseda komunistů Filip vyjádřil znechucení nad tím, že komunisté jsou postaveni před volbu dvou kandidátů a podpora každého z nich by mohla vést ke štěpení strany. V tom má nepochybně pravdu, komunisté budou mít velký problém, pokud budou chtít podpořit Klause či Švejnara. Z toho by vyplývalo, že v první volbě nejspíš nebude zvolen nikdo. Všechno záleží na KDU-ČSL. Na přeběhlíky z ČSSD a ODS moc nevěřím, to je z obou stran poměrně primitivní blafování.

Paroubek popřel, že by v tomto volebním období byl ochoten jít do velké koalice s ODS. Ani by to nešlo, preference ČSSD jsou tak silné, že by postavení druhé strany v koalici před svými voliči neobhájil.

Ministr Nečas píše v Právu: „Zřeknutí se občanství (Švejnar, bd) sotva ohlásil, ale už se pouští do zdůvodňování, jak po skončení politické dráhy mu pomůže jeho americká manželka a americké občanství dětí urychlit jeho znovuzískání. Vedle sdělení, že k českému prezidentství si jen odskočil z Ameriky, kam po ukončení mandátu opět odkráčí, je to opět důkaz, že spíše než o službu vlasti se jedná o získání atraktivní pozice, která v budoucnosti s nápisem bývalý český prezident v závorce jen zvýší tržní hodnotu kandidáta na americkém přednáškovém a univerzitním trhu.“ Nevím, k čemu je dobré rozvíjet takové víceméně sprosté spekulace, kterým se normálně říká pomluva. Proč pan Nečas teď před volbou prezidenta strká nos do toho, co bude dělat Švejnar po případném ukončení svého mandátu, nic mu do toho není. Zdá se, že politici staré sarajevské Klausovy gardy by měli povinně navštěvovat kurzy slušného chování.

V MfD si spočítali, že pro Klause bude hlasovat 126 lidí, pro Švejnara 102. Zejména při tajné volně jsou takové odhady víc než ošidné. Může se stát úplně všechno.

Švejnar vytýká Klausovi, že se nesnažil víc ovlivnit „reformní balík“ při jeho přípravě. To je jedna z věcí, kterou prezident zcela zásadně dělat nesmí. A pan Švejnar, bude-li zvolen, ji taky dělat nebude, jeho pozice bude víc než slabá. Jinak se opět chválil, tentokrát pomocí citací nejmenovaných poslanců ODS, kteří by mu rádi dali hlas: „Mnozí z nich mi sdělili, že jsem důstojným kandidátem. A cítí, že jsem férový a že by se jim se mnou dobře pracovalo.“ Jak je dobře, že je pan Švejnar takový skromný a poctivý chlapík!

Zbyněk Petráček píše v LN, že se volitelé ODS navzájem hystericky podezírají. Měl by jen dodat, že totéž platí v ČSSD (viz seznam potenciálních zrádců, je směšné si myslit, že vznikl mimo sociální demokracii). Všichni se hystericky podezírají, v tom je nesnesitelnost téhle „kampaně“.

Luboš Palata píše v LN, že Rusko je nejohroženějším a nejslabším článkem euroatlantické civilizace a mělo by to vědět, pokud USA a Západ ztratí mocenskou převahu, první, kdo to pocítí, budou Rusové. Problém je, že Rusové se k euroatlantické civilizaci sami příliš nepočítají, chtěli by vytvořit nějakou novou, lepší, v níž budou dominovat. Přitom na to absolutně nemají. Militantní síly třetího světa cítí ruské emancipační mindráky a ruskou slabost, chápou, že Rusko není jejich prvořadým nepřítelem, a jsou ochotni je tolerovat, ba kamarádit se s ním, ovšem jen do té doby, než vyřídí Západ coby svého hlavního nepřítele nebo než se ukáže, že Západ je jako celek nad jejich síly. Pak přijdou na řadu Rusové. Stejný scénář (a v tom má Palata pravdu) jako v letech 1939-41.

Absolutně nerozumím Švejnarovu sdělení, že kdyby jeho zvolení vyvolalo pád vlády (např. kdyby jedna strana vystoupila z koalice), dal by ODS možnost vládu znovu vytvořit. ODS by v takové situaci neměla nejmenší šanci, možnost, kterou by jí Švejnar poskytl, by byla čistě formální. Co je na tom pro ODS „uklidňujícího“, jak se píše v novinách?

47 „bývalých sudetských Němců“, jak píšou v LN (moje sestra žije od roku 1968 ve Francii; je kvůli tomu bývalá Češka?) se obrátilo na Výbor pro lidská práva OSN se stížností týkající se Benešových dekretů a z nich vyplývající diskriminace při restitucích. Česká republika se ke stížnosti musí do šesti měsíců vyjádřit. Vzhledem k bezmocnosti OSN to neznamená nic jiného, než že se znovu připomene kostlivec v naší skříni. Mluvčí ministerstva spravedlnosti prý připustila, že dekrety postulují princip kolektivní viny (neřekla, zda je to podle ministerstva OK). Problém zabaveného majetku bylo kdysi možno řešit politickou dohodou s odsunutými. Čeští politici vsadili na výdrž, čekají, až všichni potenciální restituenti vymřou. Zatím se jim to daří, ale proto to není o nic méně hnusné.

Nový ruský zástupce při NATO Rogozin prohlásil, že Polsko se nepoučilo z historie: „Pokusy stanovit v Polsku konfrontační linii skončily zatím vždy tragicky – jako třeba při druhé světové válce, kdy země ztratila téměř třetinu obyvatelstva,“ To je hezké. Konfrontační linii stanovili Hitler se Stalinem a vedla dost hluboko v tehdejším polským územím. Pak společným úsilím obou stran (Katyn; Rusové čekají před Varšavou, až ji Němci zničí) ztratilo Polsko třetinu obyvatelstva. Odpor proti ruské okupaci trval do počátku padesátých let. Dnes je Německo už šedesát let demokratické a Rusko se pomalu vrací ke svým nejhorším tradicím. Poučení z historie je jednoznačné, i když se panu Rogozinovi asi nebude líbit.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.