Sobota 1. prosince
Profesor Klener odmítl kandidovat v senátních volbách za ČSSD, kandidoval už totiž jednou za zelené a neuspěl. Při té příležitosti zjistil, že se osoby do parlamentu volí podle partajního klíče, že i kdyby byl nositelem Nobelovy ceny, neměl by šanci proti jinému partajníkovi a „že už prostě nechce dělat kašpara“. K tomu je třeba poznamenat, že Nobelova cena není žádnou vstupenkou do Senátu, že v Senátu mají sedět politici, kdežto vynikající lékaři mají sedět v nemocnicích, tam je jejich místo. Jako kašpaři se cítí silně teprve tenkrát, když jsou zvoleni.

Ve Straně zelených se zřejmě otvírá propast mezi jihočeskými matkami, otci, dcerami a syny na jedné a Bursíkovými stoupenci na druhé straně. V této souvislosti je třeba upozornit, že uvnitř ministrany mohou být síly rozloženy fifty – fifty, ale voličská podpora těch prvních absolutně nestačí na to, aby se vůbec do parlamentu dostali. Problém Strany zelených je, že je to zelená strana s liberálním elektorátem. Tím se liší od německých zelených. Expředseda republikové rady Stráský nemá pravdu, když varuje: „Jakmile vstoupili do vlády Zelení v Německu a začali dělat kompromisy, spousta voličů jim utekla.“ Němečtí voliči volili cílevědomě stranu jurodivých excentriků, naši Pravdu a Lásku.

Podle Práva má být volební systém, který poskytne vítězné straně bonus, aby se vyloučilo opakovanému patu, „smrtící ranou pro malé strany“. Není jasné proč, naopak, pokud by se zároveň hlasovalo poměrně, nepřišli by zelení tak zkrátka jako v posledních volbách. Problém je, že je to řešení „nestandardní“, i když se v politicky poměrně nevyrovnaném prostředí (Itálie, Řecko) používá. Daleko účinnější by bylo výrazné zvýšení počtu poslanců (tak, aby jich byl lichý počet) a samozřejmě návrat k poměrnému systému. Velmi prospěšné (i když náročné, mj. i na politický konsensus) by bylo spojení PS a Senátu do jednoho tělesa.

Na závěr ruské předvolební kanonády podepsal prezident Putin zákon, jímž Rusko odstupuje od plnění Smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě. Vzhledem k tomu by mohlo velmi rychle obnovit svou tradiční vojenskou převahu v této oblasti. Pak by se třeba jednou mohlo stát, že by během dvou tří dnů, dříve než by Západ a NATO stačily škytnout, s pomocí běloruských přátel „osvobodilo“ Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Čili opakovala by se situace z roku 1939 v ještě horší podobě. Co by pak dělala nebojechtivá Evropa?

Americký spisovatel Doctorow (kdysi jsem si přečetl jeho román Ragtime a musím říci, že něco tak hnusného se mi dostane do ruky jen zřídka) vydal novou knihu, podle níž prý v občanské válce unionistická armáda pod veleném generála Shermana zmasakrovala jižní státy. Před časem jsme si mohli přečíst v novinách, jak se boří legenda o Janě z Arcu. Ježíš neumřel na kříži, dal přednost sexuálním hrátkám s Marií z Magdaly. Křesťanské církve, zejména ta katolická, jsou zločinecké organizace. Atp. atp. Západní civilizace se vnitřně rozkládá a cítí nutkavou potřebu se za svou samotnou existenci omlouvat různým křovákům. Jen mi není jasné, komu je třeba se omlouvat za vítězství Severu proti Jihu.

V novinách doznívá konsternace nad faktem, že v profesionální české armádě působí neonacisté (zatím je jich jen pár). Není čemu se divit, žijeme v zemi, kde jsou, jak se zdá, připraveni bránit se jen primitivové, psychopati a pak snad hrstka podivínů, která sama o sobě nic nespraví.

V MfD jsem si přečetl v souvislosti s ruskými volbami a Putinem tyto útěšné řádky: „Střední Evropa dosti pocítila další z oblíbených Putinových zbraní – věren pradávné a osvědčené taktice politiků i válečníků s gustem straší nepřítelem. Významná část verbálních útoků na české radarové plány byla určena domácímu publiku.“ To je pravda poloviční, a tedy nepravda. Kromě toho mají ještě upřímnou chuť nás znovu sežrat, protože jsou přesvědčeni, že na nás mají právo a že o to právo byli na přelomu osmdesátých a devadesátých let záludně připraveni.

Podle Renaty Kalenské (rozhovor s mluvčím ministerstva zdravotnictví Cikrtem, nemám důvod jí nevěřit) tvrdí prý dr. Rath, že pan Cikrt je příliš drzý. To je opravdu mimořádně zábavné, promluvil ten pravý. Kdyby totiž někdo chtěl doplnit alegorické postavy na Staroměstském orloji o Drzost, musel by ji tesat dle dr. Ratha.

Pondělí 3. prosince
Putinova podpůrná strana „Jednotné Rusko“ (prezident sám není jejím členem, je to tak šikovnější) podle očekávání drtivě vyhrála ruské volby. Do Státní dumy pronikla ještě dvě uskupení kývalů a v roli nespokojených remcalů komunisté. To je poměrně rafinované: nelíbím se vám, holoubkové – tak máte možnost, volte komunisty. Jinak se Putin přes zjevně zmanipulovaný průběh voleb těší na Rusi veliké veřejné podpoře. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslanec zelených Ondřej Liška dostal bez velkých problémů podporu Republikové rady zelených pro nominaci na funkci ministra školství. Z šedesátičlenné rady bylo 29 pro, 12 se zdrželo, proti nebyl nikdo. Co dělalo zbývajících devatenáct, se ve zprávě nepraví. K zeleným patří něco bohémské ležérnosti. Vypadá to, že pan Liška se svým poměrně zarputilým odporem k americkému radaru je ve straně chápán jako autentičtější zelený mužík než liberální oportunista Bursík, jako jakýsi centrista, a že reptání, kterým bylo jednání rady provázeno a o němž referovala tisku místopředsedkyně Kuchtová, platilo spíše předsedovi strany.

ČTK přinesla zprávu o papežově údajné kritice vědy. Papež prý v nedělním proslovu k poutníkům prohlásil, že věda nemůže lidstvu nabídnout vykoupení a nahradit člověku Boha a víru. Zpráva se mi nějak nezdála a našel jsem si přesný citát, který zní: „Člověk je vykoupen láskou, která činí osobní a sociální život dobrým a krásným. Věda sice velmi přispěla k blahu lidstva, ale během svého vývoje zatlačila víru a naději stále víc do oblasti soukromí. Dnes se ale dramaticky ukazuje, že svět přesto Boha potřebuje. Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením zjevil Boží lásku a tím dal základ neotřesitelné naději.“ Ta formulace je poněkud nešikovná a nahrává militantním ateistům. To, o čem papež mluví, není ani tak problém vědy, jako těch, co ji dělají. Věda tu není proto, aby člověka spasila. To neznamená, že není významná a důležitá, jen od ní nikdo nemůže chtít něco, co mu dát nemůže, protože v tom nespočívá její poslaní.

Stařičký Radomír Luža se svěřil Lidovým novinám s plánem na únos prezidenta Beneše v létě 1948. Únos prý naplánoval společně s francouzskou rozvědkou. Nápad to byl nesmírně výstřední, protože pan Luža a Francouzi měli proti sobě efektivní ruskou špionáž a její české pomocníky (osvědčili se předtím na případu Jana Masaryka, kterému zabránili emigrovat nejúčinnějším možným způsobem). Prezident Beneš byl v létě 1948 už polomrtvý a před světem i zjevně sám před sebou totálně zkompromitovaný. Celý plán byl nesmysl. Apropó Jan Masaryk. V LN se píše, že český poúnorový exil neměl žádnou čelnou osobnost. Během únorového puče přišel za Benešem Jan Masaryk, člověk nerozhodný, málo energický a přitom natolik korektní, že nechtěl Beneše nechat ve štychu (cítil se k tomu být zavázán svým otcem), a ptal se prezidenta, co má dělat. Kdyby bylo v Benešovi jen kapka slušnosti a politického pragmatismu, byl by mu býval řekl: člověče nešťastná, závazek nezávazek, sbalte si svých pět švestek a ať už jste za kopečky, tam budete užitečnější než tady, já už pryč nemůžu. Beneš mu místo toho řekl: Jó, milý Jene, to si musíte rozhodnout sám. Do tří neděl byl Masaryk mrtvý.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.